Ještě nekrachuju aneb kurz pozitivního myšlení. Část VII.

- A hodně masa, - zahlásil zákazník po zaplacení objednávky. - Chodíte i do mekáče? - zeptala jsem se ho jen tak mimochodem. - Jo, občas. - A tam vám přidají maso navíc? Trochu se zastyděl a položil na tácek dvě pětky. Usměju se a přihodím více masa.

- Vidíš, to je právě rozdíl mezi mnou a tebou, - říkám svému provoznímu, - ty bys těm lidem to jídlo nejraději dal zdarma. Hele a nechceš je u toho ještě krmit?
- Ty to nechápeš, to je byznys.
- Jaký byznys? Že dáváš lidem pořád nějaké slevy, maso navíc...
- To byl stálý zákazník.
- Jak si je vychováš, takové je máš. Přídavky se mají dávat, ale ne pořád. Jinak lidé budou mít pocit, že to jídlo nemá žádnou hodnotu.

Zákazníci jsou celkově zvláštní živočišní druh. Syndrom, který lidi zdánlivě neškodné a milé promění v sadistické, arogantní a náladové šťouraly.

Můj provozní mi zakázal komentovat objednávky hlasitě, protože zná až příliš dobře můj sarkasmus. Pak si je rozebíráme v soukromí. Někteří zákazníci se stali legendami.

- Přivez mi to do kanclu přesně ve 12:30. Pokud se opozdíš, už mi to vůbec nevoz. {Dostaneš hypoglykemický šok a budu tě mít na svědomí.}
- Zabal mi rýži zvlášť, maso zvlášť, šťávu zvlášť, šafránovou rýži zvlášť, rozinky taky zvlášť... mám moc důležité hosty... {kterým přece nemůžeš sdělit, že jsi to neuvařila sama}
- Proč dáváš tak velké porce? Tloustnu z toho! {Nejsem tvoje máma. Nenutím tě sníst vše se samopalem u hlavy.}
- Proč dáváš tak malé porce? {Já stejně vím, že ty čtyři, co sis objednal, zdlábneš stejně sám}
- Proč pořád rejže?  {Je to vaše národní jídlo, měl ses narodit jinde}
- Kdy bude zase rejže? {Vždyť byla včera, i předevčírem!}
- Tys zdražil ze 100 na 120 korun??  {Jasně, tvoje výplata je pouze 3000 dolarů, to je pro tebe moc drahé, co? Ale ten panák whisky za 260 včera večer, ten byl sakra levný}
- Já mám alergii, můžeš ty lilky udělat zvlášť jenom pro mě bez česneku, bez oleje, bez syrovátky a bez máty. {Jasně, takže ti pošlu půl kila syrových lilků, ok?}

Z rozjímání nad kategorizací zákazníků mě vyrušil přiopilý chlápek, který se vpotácel do krámu a téměř povalil ikeovou knihovnu Expedit 4x4, plnou nakládaných okurek, džemů, šťav, koření a dalších exotických laskomin, které tam máme jako doplňkový prodej.

Chvilku mžoural na nabídku a pak si objednal tortilu.

- No, šup šup, děláte to jako brigádník, - utrousil povýšenecky.
Zeširoka jsem se usmála.
- Dělal vám už někdy sendvič brigádník se dvěma vysokoškolskými tituly, který umí devět jazyků?
Zalapal po dechu...
- Mimochodem, já to tady provozuju. Ten inženýr, co zde dělá šéfkuchaře, si šel odskočit. Budete tam chtít i tu jeho slavnou extrapálivou omáčku?
Chlápek zaregistroval můj ďábelskej úšklebek a vyděšeně odmítl.
Miluju zákazníky, co si vybíjí komplexy na obsluze.

Chlápek se vypotácí. Jsou 2 hodiny ráno. Z té věty "já to tady provozuju", jsem schválně vypustila slovo "bohužel". Kdybych to neprovozovala, asi by mě tam nikdo neudržel ani minutu.

Nenávidím ten krám. Místo za pultem je tak malé, že mě z něj chytá klaustrofobie a s provozním a jediným zaměstnancem se vzájemně doslova řežeme o prostor. Otevírací hodiny na dveřích jsou asi pro srandu králíků. Člověk tam třeba tři hodiny tvrdne v té kose u otevřených dveří. Nepřijde ani noha. Rozhodne se, že to zabalí, začne odkládat saláty, omáčky, balí chleba.. a tu se nahrne deset lidí. V půlnoc. Pak v jednu, a ve dvě, a ve tři ráno. A všichni najednou. V tu noční dobu mi to ani tak nepálí a ještě si užiju nadávek, že jsem pomalá. Domů se dostaneme často až kolem půl čtvrté ráno. V létě je to krásné, ptáčky zpívají a já si vzpomenu na ranní návraty ze studentských dýchánků. Jenomže už mi není dvacet a druhý den samozřejmě vstávám do práce. Spím běžně 3-4 hodiny denně. Už více než rok. Mám na krku krám s likvidačními náklady, který sotva vydělá sám na sebe. Je úplně jedno, jak kvalitní věci prodáváme a že máme domácí chleba.

---

Vše začalo kolem Vánoc 2013, když můj provozní a jediný zaměstnanec ještě pracoval v té restauraci s katakombovitou kuchyní a lakomým majitelem. Jeden známý mu nabídl malý krámek ve Vršovicích. "Já ti to dám, je to malé, levné, je tam vše... víš, chci ti pomoci, jsi talentovaný, chci abys byl úspěšný." Hučel mu do hlavy úlisným hlasem a my jsme ještě nevěděli, že se ten krám stane naší noční můrou. Tak jsme to vzali.

Místnůstka stěží pětadvacet metrů čtverečních. Ten předchozí provozovatel asi nechtěl moc utrácet. Zašel do nejbližšího antikvariátu a koupil banánovku plnou starých not. A polepil vše, úplně vše, včetně stropu sto let starými partiturami. Brahms, Dvořák, Beethoven! ... Kromě barbarského zneužití starých mistrů k dekoraci špeluňkovité hamburgrárny se zatuchlá vůně starých tisků smíchala s mastnými výpary oleje a kouře z kdoví jakých povzbuzovadel. Bylo to totiž asi jediné rychlé občerstvení na světě, kde se smělo kouřit a kde k housce i nalévali.

Tušila jsem z toho malér, ale nechtěla jsem svému provoznímu a jedinému zaměstnanci kazit radost.

Měl to být konečně JEHO podnik.

Nejdříve jsme to celé vyčistili. Jenom ten notový papír jsme škrábali tři dny. Milimetr po milimetru. Parním čističem. Špachtlí. Šroubovákem. Nožem. Nehtama.

Můj provozní navrhl interiér. Barvy, osvětlení, rozmístění vitrín. Začalo to vypadat moderně a čistě. Investovali jsme tam úplně vše, co nám zbylo a 1. března 2014 jsme otevřeli. Zezačátku jsme tam na večery postavili jednoho brigádníka, našeho známého, protože můj provozní v té době ještě po večerech vařil.

Asi po týdnu odešla pizza pec. Tak jsme objednali novou až z Německa. Žádná jiná se tam nevešla. Stála asi 25 tisíc. Pak začal stávkovat gril. Hřál pokaždé jinak. Pak jedna z lednic místo chlazení začala mrazit. Pak odešel druhý gril. Ten už opravit nešel. Museli jsme koupit nový.

Poté co jsme opustili tu restauraci, převzali jsme teda ten krámek. Po kontrole tržeb se nám potvrdila nepříjemná předtucha. Náš brigádník si uléval pro sebe. Jak peníze, tak material. A takhle to šlo i s dalšími. Jistý Petr Oláh nechal svítit světla, na dveře pověsil ceduli „přijdu hned“ a zabouchl dveře. Předtím samozřejmě nezapomněl vybrat kasu a nechat si půjčený telefon. V kase "zapomněl" pouze přehršli dvoukorun. Asi byli pro něj moc těžké. Většinou nevyužívám internet k osobním invektivám, ale tohleto mi dodnes leží v žaludku. A on ví proč.

Takže jsme se zas mohli spolehnout pouze sami na sebe.

(pokračování příště)

Část I.  -  Část II.  -  Část III.  -  Část IV.  -  Část V.  -  Část VI.  -  Část VII.  -  Část VIII.