Ještě nekrachuju aneb kurz pozitivního myšlení. Část I.

“Velice děkujeme zákazníkovi, který využil frmol, pokročilou noční dobu a moji únavu a svůj dnešní nákup zaplatil loňskými stravenkami. Pevně věříme, že mu vůbec vadit nebude, až mu příště dáme loňský chleba a předloňské maso.”  S malým trpkým zadostiučiněním publikuju tuto zprávu na naší stránce a trochu se vytěšuji svou ironií. Je 4:32 nad ránem, sobota 20.9.2014. Při počítání tržby jsme zjistili, že nám někdo dal dvě neplatné stravenky. U kasy jsem byla já. Přes výčitky mého provozního a jediného zaměstnance mne přenáší pouze téměř s životem neslučitelná únava.

- Proč nedáváš pozor, ty vážně spíš na nohou.
- Pořád zapomínáš, že pracuju ještě někde jinde. Navíc pátky pracuju prakticky tři směny! Od osmi od rána do tří do rána. Uvědomuješ si to?

Jeho další brblání a výčitky už vytěsňuju mimo své sluchové pole. Přes žaluzie se nevyhnutelně prodírá světlo nadcházejícího dne. Navzdory únavě civím do zdi a pokouším se strávit jobovky z předchozího dne. Tou dnešní bylo to, že pár desítek metrů od nás se chystá otevřít podobná prodejna. Přesně teď, kdy jsme si na chvíli vydechli a věřili, že konečně bude líp, zaplatíme všechny dluhy a můj provozní a jediný zaměstnanec si koupí zimní boty místo těch děravejch, co nosí už tři roky. A já si třeba koupím… no jo, už tak dlouho žiju z minima, že už ani nemám zvláštní potřeby. Asi šatní skříň. Tím, že jediný zařízený pokoj v bytě musím pronajímat Američanovi se psem, přišla jsem o skříň a mám vše v kufrech i když nikam necestuju. Možná je to nakonec i praktické, kdybych měla prchat před věřiteli!

Téměř každý den nějaká ta jobovka přijde. Pokud ne, tak ten další si to vynahradí a přijdou rovnou dvě. Ty stravenky už raději počítám do soboty, ať mi to nenaruší statistiku.

Jak tak civím do toho okna a nevím, zda mám brečet, nebo se mám začít smát, rozhodla jsem se sepsat náš malý, ale poměrně neobyčejný příběh, přesně jak se stal.

Jsem (mikro)podnikatelka a právě jsem si umínila, že nezkrachuju.

Jsem tvrdohlavá a považuju to za přednost. Když se člověk nepokusí změnit svůj život, nemá právo nadávat. I když se mu to třeba nepovede. A pokud jo, budete to mít vše klidně v přímém přenosu. Dnes už v přímém přenosu sledujeme vše: řezání hlav, psa převlečeného za pavouka, idiota, kterému nový mobil vypadne na dlažbu, nebo fotbal z druhýho konce planety (z toho všeho asi preferuju ten fotbal).

Třeba se z mého příběhu někdo inspiruje, že podnikat lze začít skutečně od nuly, nebo i z mínusu... podle možnosti ne do ještě většího mínusu. Třeba se někdo i poučí, že nemá strkat ... ale nebudu vše prozrazovat hned.

Neřeknu jméno ani adresu naší prodejny, ani lidí zapletených do tohoto příběhu. Samozřejmě nemůžu i kvůli skryté reklamě. Ani nechci. O moc velkou publicitu nestojím. Bejt slavným lůzrem není nic moc. Akorát v každém dílu mých vyprávění prozradím jeden malý detail, a pokud někdo bude chtít, může nás zkusit najít. Něco jako geocaching, nebo hra na schovávanou. Pokud nás najdete, moc rádi vás přivítáme a třeba si u nás i něco dáte. Prosím čtenáře, kteří by eventuelně odhalili identitu prodejny, aby nic nepsali do komentářů. I když mne třeba potěší, budu je muset nemilosrdně mazat.

Usměju se pod vousy. Můj provozní a jediný zaměstnanec na mne nevěřícně zírá.

- Už zase chatuješ?
- Cože?
- Vykecáváš se s chlapama.

Vrhnu na něj nasupený pohled a chci mu říci , že je pět hodin ráno a všichni spí a že jsem právě začala psát náš absurdní příběh, ale raději mu přitakám. Už nemám sílu pořád něco vysvětlovat.

***

Ale asi pěkně po pořádku, jak to všechno bylo. Vše vlastně začalo v den mých třicátin. Nebo vlastně o něco dříve. Občas se člověk sám sebe ptá, proč se mu stalo to a to, kde vlastně začal ten obludný řetězec padajících domino kostek a kdo postrčil tu první. A taky kdy konečně skončí!

Obecně vztahy mezi lidma jsou jako vztah mezi lodí a pasažérem. Člověk přijde do přístavu, vybere si člun k rybaření, jachtu nebo zaoceánský parník, a nalodí se. Občas se může dostat do nedozírných dálav a posunout se někam, kam ani sám nečekal. Občas si až během cesty uvědomí, že si koupil lístek na Titanic. A záchranných člunů málo...  Někteří lidé člověka nadnášejí, někteří po něm střílí a někteří se potopí a strhnou vše s sebou.

Mého provozního a jediného zaměstnance jsem poznala v den mých třicátin. Je mu o rok více než mě a je to cizinec. Poznali jsme se přes jednu společnou kamarádku ze stejné země, kterou napadlo ho pozvat na oslavu, protože je s ním sranda. I byla.

V té době jsem ještě bydlela na Břevnově, se spolubydlící a dvěma svéráznýma kocourama. Po pár měsících jsme se všech pět hlav přestěhovali na Žižkov. Dotáhla nás tam jedna moje kolegyně. Byl to velký barák s levnými byty, i když některé byly v poměrně strašném stavu. Vzali jsme si dva byty, jeden já s mým budoucím provozním a ten druhý bývalá spolubydlící s kočkama. Nechala si je oba, jelikož on má na kočky alergii. Samozřejmě na toho svého platím výživné.

Byli tam dva pokoje a malinkatá kuchyň metr krát metr do L-ka, hned v předsíni. A začali jsme --- malovat. Téměř každý centimetr toho našeho bytu dostal nový nátěr. Oba jsme přes den pracovali a v noci škrábali, malovali, lakoval, drhli ... zdi, stropy, okna, dveře, balkon, parkety... až se těch pár místností začalo podobat na byt.

A pak on přišel o práci.

(pokračování příště)

Část I.  -  Část II.  -  Část III.  -  Část IV.  -  Část V.  -  Část VI.  -  Část VII.  -  Část VIII.