Nereaguji samozřejmě na nic jiného než na pokus vedení EU šokem "vyléčit" krizi Řecka (a také Portugalska, Španělska, Itálie, ...). Jsem přesvědčen, že ve skutečnosti jde o velmi riskantní odložení současné krize za účelem prosazení fiskálního sjednocení Evropské unie. Včetně daní a přerozdělování. Jde o přímý útok na (nejen) naše zbytky samostatnosti.
Záchranný balíček, na kterém se o víkendu domluvili evropští ministři financí a MMF, představuje celkem
- 440 mld. euro od členských zemí,
- 60 mld. euro přímo od Evropské komise a
- 250 mld euro od MMF.
Náš díl v tom jistě máme, konkrétně u MMF. Virtuální peníze ve formě zapsaných závazků samozřejmě nelze fyzicky rozeznat, těžko tedy argumentovat, že zrovna ty naše do Řecka nešly či nepůjdou.
Akce "Řecko" se však vymyká i běžným velikostem operací MMF. MMF má v pohledávkách poskytnuté úvěry za cca 37 mld. SDR. Současný kurz je cca 1 SDR = 1,15 EUR. Těch 37 mld. SDR, které MMF napůjčoval (zvýšilo se během roku o téměř 100%) tedy zhruba odpovídá 42,5 mld. EUR. A nyní MMF slibuje Řecku šestinásobek! MMF tak zvýší svá aktiva (pohledávky), musí tedy nějakým způsobem dorovnat pasiva (závazky), neboť bilanční suma musí být stejná na obou stranách rozvahy (když MMF někomu půjčuje, musí tu půjčku něčím pokrýt). Mimochodem, většina ze současných půjček MMF je čerpána v teritoriu Evropy (25 mld. SDR z celkových 37 mld. SDR).
60 mld. euro od Evropské komise je také slušná suma. Rozpočet EU na rok 2010 totiž předpokládá výdaje ve výši cca 140 mld. euro celkem. Jde tedy o více než 40% rozpočtu na rok 2010.
Částka připadající na členské státy je ještě mnohem vyšší. 440 mld. euro (tedy přes 11 bilionů Kč) je zhruba deset státních rozpočtů České republiky. Členské státy navíc nejspíš budou muset přispět i Evropské komisi a MMF (jde přece o pomoc členským státům EU, těžko chtít po jiných, aby ji výrazně financovali).
Budu předpokládat, že čerpání bude v první vlně nutně potřebovat jen Řecko, Španělsko, Portugalsko a Itálie. Jde o země s cca 128 miliony obyvateli z celkových cca 500 milionů obyvatel zemí EU. V následujícím výpočtu nebudu předpokládat, že se zmíněné podporované země budou podílet na financování. Technicky tomu sice tak možná bude, nicméně cokoliv navíc vydají, o to více budou muset žádat. Financování tedy stejně bude na ostatních. K tomu ještě navíc budu tak (nereálně) optimistický, že nebudu předpokládat žádné financování členskými státy Evropské unie přes MMF (což neplatí, miliardu euro jsme už poslali i my - malá Česká republika). Jde tedy o 500 mld. euro financovaných zeměmi s celkem cca 374 mil. obyvateli. Jde tedy v průměru o cca 1.337 euro (cca 35 tisíc Kč) na osobu, včetně kojenců a důchodců, které je potřeba získat navíc oproti již existujícím výdajům. Země Evropské unie mají značně rozdílný hospodářský výkon, nejsilnější Německo tak nejspíš ponese největší zátěž.
Můžete namítnout, že peníze se dají vytisknout a mechanismem peněžní multiplikace je prostě vytvořit. Pokud však nárůst objemu peněz v ekonomice neodpovídá zvýšení výkonu, dochází tak ke znehodnocení peněz, které již v oběhu jsou. Podrobně se této problematice věnoval předseda Svobodných Petr Mach v jeho disertační práci. Stručně řečeno, pokud se prostředky nemají vybrat ve formě daní, vyberou se znehodnocením měny, tedy tzv. inflační daní. Inflační daň je vlastně specifický druh majetkové daně, která postihuje peníze jako takové. A právě o hrozbě hyperinflace psal před několika dny analytik společnosti Colloseum Štěpán Pírko.
Jsem přesvědčen, že snaha o financování záruk z dalších odvodů členských států krizi jen rozšíří a uvede některé tyto státy do platební neschopnosti. Tedy do stavu, kdy budou pomoc samy potřebovat. Financování z navyšování měnové báze (tisknutí peněz) může spustit vysokou inflaci a nedůvěru k euru jako měně. V každém případě však nejspíš náklady na financování státních dluhů všech dotčených zemí (tedy členských států EU) prudce vzrostou. Jediný, kdo na tom vydělá, budou právě státy podporované. Díky zárukám je totiž ratingové agentury budou hodnotit dohromady se zbytkem Evropské unie.
K bankrotu se tak rychle může dopracovat velký počet zemí Evropské unie.
Co je špatně
Jistota financování představuje situaci, kdy žádající o pomoc nebudou příliš tlačeni ke zdi. Většinu pomoci navíc poskytuje EU a nikoliv MMF. Dokážu si představit, že namísto obvyklého "koukejte snížit důchody na polovinu, propusťte 90% státních úředníků atd." se MMF spokojí s úpravou primárního práva EU v tom smyslu, že členské státy přestanou být suverény ohledně vlastního rozpočtu a daňové politiky.
Jak jsem psal v předchozím článku, za hlavní problémy Evropské unie považuji přeregulovanost, vysoké daňové zatížení, demotivující sociální systém a obrovské výdaje na státní administrativu. Státy EU jsou tak stále méně konkurenceschopné na světovém trhu. Z hesla "dohnat a předehnat" (Lisabonská strategie) se tak rychle stává heslo "neztratit stopu". Ti, kdo se narodili v 70. letech a dříve, určitě vědí, že narážím na vývoj v ČSSR od 50. do 80. let.
Evropská unie je projektem stavěným shora, podobně jako byl kdysi Sovětský svaz a Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Dalším sešněrováváním členských států je potlačována svoboda, vzájemná konkurence a v důsledku také konkurenceschopnost na světových trzích. Tvrdím, že stabilita je produktem (důsledkem) svobody, nikoliv naopak.
Nemám nic proti Němcům, Polákům, Číňanům, Skotům, Egypťanům ani jiným národům. Nelpím tvrdošíjně na zachovávání historických hranic, trvám však na tom, že každý integrační proces musí vznikat odspodu, tedy ze skutečné vůle obyvatel daného území. A tito lidé musejí mít možnost již jednou provedenou integraci změnit či úplně zrušit.
Integrace z vrchnostenské pozice, s odstraňováním suverenity, protlačená bez referend a diskuse, přibližuje Evropskou unii rozpadu, který může být bouřlivý podobně jako byl rozpad Sovětského svazu.
