Na billboardech a v předvolebních materiálech strany věnují mnoho pozornosti daňové a sociální problematice (když nepočítáme korupci). Je zřejmé, že jakékoliv vynucené přerozdělování představuje porušení svobody jednotlivce, protože mu bere pravomoc rozhodovat o vlastním majetku, který musí ve formě daní odvést. V tomo článku se zamýšlím nad nástroji, jakými stát může zajišťovat nějakou společenskou "solidaritu" (přerozdělování). A docházím k závěru, že to dělá se zbytečně velkými administrativními náklady a velmi neefektivně.
Státní přerozdělování fyzickým osobám si můžeme představit jako proces, ve kterém na vstupu jsou daně (povinné platby), jádrem procesu je "černá krabička" představující státní aparát a na výstupu jsou dávky, podpory či penze. V tomto článku ponechávám stranou činnosti, které stát provádí kromě přerozdělování fyzickým osobám, stranou tedy ponechávám i veškeré veřejné zakázky a skryté daně (např. příspěvek na výkup energie z obnovitelných zdrojů - najdete na faktuře od ČEZu či E.ONu). Za daně z příjmu přitom také považuji zdravotní a sociální pojištění (včetně důchodového), protože prostě nesou všechny znaky daně z příjmu. Jde o neekvivalentní dávky přímo navázáné na výši příjmu a bez vztahu k riziku a předpokládané výši pojistného plnění (slabá vazba na výši plnění existuje u nemocenského a důchodového pojištění).
Také vycházím z předpokladu, že přerozdělování je v současné době společenským požadavkem a tedy nutností. Jako libertarián jej sice odmítám, jsem si však vědom toho, že "přepnutí" na systém bez přerozdělování by přineslo silně negativní efekty, byť by byly zřejmě jen dočasné. Jsem však přesvědčen, že platí to, co Ken Schoolland napsal v epilogu k jeho Podivuhodným dobrodružstvím Jonatana Gullibla:
"Někdy dochází k tomu, že lidé používají sílu nebo využijí podvodu, aby ostatním odebrali jejich majetek v rozporu s jejich vůlí a bez jejich dobrovolného souhlasu. Použití síly k odebrání života je vraždou, zbavení člověka svobody se nazývá otroctví a odebrání majetku je krádeží. Není rozdíl mezi tím, jsou-li tyto činnosti vykonávány jedním člověkem, mnoha lidmi, kteří jednají proti menšině, nebo dokonce úředníky v honosných úřadech."
Varianta 1. - různá výše odvodu (na vstupu)
Tato varianta představuje situaci, ve které různí poplatníci odvádějí různě velký příspěvek na přerozdělování. Odvádějí daň buď podle příjmu (daň z příjmu, zdravotní pojištění, sociální pojištění), podle spotřeby (DPH, spotřební daně) nebo podle majetku (daň dědická, darovací, z převodu nemovitostí, z nemovitostí). Situace bez rozlišení na vstupu odpovídá absenci daní pro přerozdělování nebo dani z hlavy (každý daňový rezident platí stejnou částku daně).
Rozlišování na vstupu vyžaduje kontrolu. To proto, že poplatníci platí daně podle určených parametrů (příjem, spotřeba, majetek) a mohli by tedy chtít uvádět parametry nesprávně, aby se vyhnuli povinnosti odvést daň.
Rozlišování na vstupu tedy vyžaduje administrativní náklady v oblasti správy daní a poplatků. Konkrétně na finančních úřadech (daňová správa obecně), celní správě (mýtné, cla, dph, spotřební daně v terénu), české správě sociálního zabezpečení a zdravotních pojišťovnách.
Varianta II. - různá výše dávek (na výstupu)
Tato varianta představuje situaci, kdy každá osoba, která žádá o nějakou dávku, je posuzována. Nějaký úřad musí na základě zákonných požadavků zjistit, zda žadatel má na dávku nárok. A to je nejen administrativně náročné (už jen to zpracování žádostí), ale moc úředníka nad výplatou cizích peněz vytváří prostředí vhodné prostředí pro korupci. Ty prostředky totiž rozhodujícímu úředníkovi nepatří a "z cizího krev neteče".
Rozlišování na výstupu vyžaduje administrativu zpracovávání a posuzování žádostí. Jde o celou agendu odborů státní sociální podpory na úřadech samosprávy (ano, tam, kde se vyřizuje "rodičovská dovolená", přídavky na děti, dávky v hmotné nouzi a tak dále), část agendy České správy sociálního zabezpečení (nemocenská, důchody), část agendy zdravotních pojišťoven (kontrola čerpání ze zdravotního pojištění) a v neposlední řadě jde o agendu úřadů práce (podpora v nezaměstnanosti).
Současný stav
Současný stav je z tohoto pohledu kočkopsem. Odvádíme různé daně na vstupu do systému přerozdělování a zároveň necháváme posuzovat žadatele o dávky. Platíme tak vlastně zbytečně desítky tisíc úředníků. Zřejmě žádná ze stran kandidujících v letošních volbách nenavrhuje využití jedné z "čistých variant".
Čisté řešení I. - individuální posuzování
Individuální posuzování předpokládá rozdílné dávky (tedy rozlišení na výstupu procesu přerozdělování). Znamená to, že jednotlivci nemohou být rozlišeni na vstupu, každý tedy musí platit stejnou částku daně. Jedinou daní by tak byla daň z hlavy. Dávka, kterou by potřební na základě posouzení získali, by potom musela pokrýtvat i prostředky na úhradu daně z hlavy. Výhodou tohoto řešení je možnost zrušit všechna pracovní místa, která se zabývají daňovou kontrolou. Daňová povinnost je pro každého stejná, není z ní úniku a lze ji snadno automaticky zkontrolovat.
Takové řešení je v současné době neproveditelné. Například proto, že jako členská země Evropské unie musíme vybírat DPH, se základní sazbou ve výši alespoň 15%. A samotná DPH představuje rozlišení na vstupu (jde o nepřímou daň ze spotřeby).
Čisté řešení II. - rovná dávka
Rovná dávka, jak název napovídá, představuje stejnou dávku pro všechny. Pro kojence, školáky, pracující v produktivním věku, invalidy i důchodce. Taková dávka, kterou by získávali všichni a ve stejné výši. S podobným konceptem přišel cca před deseti roky Vlastimil Tlustý, koncept pojmenoval "Státem zaručený příjem". Rozlišení (tedy skutečné přerozdělování) by potom zůstalo na vstupu (na straně daní). Bylo by možné i bez danění majetku. Danění příjmů by mohlo, ale nemuselo být nutné - záleželo by na situaci v okolních státech. Pokud by takový systém (jen s nepřímými daněmi) vyžadoval výrazně vyšší danění spotřeby než je v okolních státech, mezistátní daňová konkurence by jej mohla zhatit (spotřebitelé by raději jezdili nakupovat za hranice). Ohromnou výhodou tohoto řešení je možnost zrušit veškeré posuzování, ušetřit tak administrativní náklady a snížit korupční potenciál přerozdělování (a tedy neefektivitu systému).
Takové řešení považuji za proveditelné. V případě výplaty důchodů by však změna musela obsahovat nějaké přechodné období, aby alespoň ti, kteří jsou již v důchodu nebo těsně před ním, nedoplatili na změnu systému. Předpokládám totiž, že státem vyplácená rovná dávka by nedosahovala úrovně běžných důchodů, spíš by odpovídala životnímu minimu.
Závěr
Tento článek jsem napsal k zamyšlení. Jde o mé soukromé názory, nikoliv o součást volebního programu strany jíž jsem členem a za kterou kandiduji do Poslanecké sněmovny Parlamentu.
