Od doby, kdy Bůh z Adamova žebra stvořil ženu, soupeří ženy s muži o to, kdo je lepší. Ty chytré skrytě, ostatní své úmysly nezastírají. Od doby, kdy pan Ford začal s pásovou výrobou aut, se tento souboj odehrává i za volantem.
"No jo, ženská," řekne s despektem můj muž, když řidička zdržuje na semaforu, jede padesátkou po dálnici nebo zastaví v zatáčce. Můj muž je galantní. Ženy v jeho okolí se nemusí bát, že by jim dveřmi přerazil nos. Ochotně přidrží dveře, uhne, aby mohly projít. Do schodů chodí za ženou a ze schodů před ní. Do restaurace a neznámých prostor vstupuje první, s úmyslem dámu ochránit před případným násilníkem. Abych to zkrátila, celkově by z něj všichni - Jiří, Stanislav, Guth, Jarkovský i Ladislav Špaček měli radost. Ale jakmile vidí za volantem ženu, která se nechová podle jeho představ, začne se projevovat jeho černé já. Tak černé, že v něm není vidět ani špetka galantnosti. Abych byla spravedlivá, stejně mluví i když vidí jet špatně muže. "No jo, zase nějakej dědek v klobouku vyváží bábu v neděli na výlet," skřípe zubama a kdyby měl pravomoc, tak těmhle řidičům zakáže vyjíždět na silnici minimálně v okamžiku, kdy je tam on.
Přitom i my ženy se můžeme naučit dobře řídit. Nemyslím si o sobě, že jsem bůhvíjaká řidička, ale za těch pětatřicet let, co vlastním řidičák, jsem se zlepšila.
Začátky byly hrůzné.
V úplných počátcích své řidičské kariéry jsem vždycky zavřela oči, když proti mně vyjelo ze zatáčky auto. Očekávala jsem srážku a nechtěla se na to dívat. Můj anděl strážný měl plné ruce práce, aby mě z výletu dopravil domů. Později mi někdo prozradil, že když řídím, mám mít oči dokořán.
Pak jsem potkala svého muže. Posadil mě za volant, nechal se odvézt do hospody a poslal domů. Jela jsem poprvé v noci jeho autem, které si přinesl, vlastně přivezl, do manželství. Věděla jsem, že když potkám auto, musím ztlumit světla. Zapomněl na takovou maličkost. Vysvětlit mi, kde co mačkat. U volantu byla spousta páček. Než jsem si uvědomila, že místo tlumení světel zhasínám, vyděsila jsem k smrti určitě několik řidičů. Dovedete si představit, že uprostřed noci před vámi zmizí auto jako terorista na útěku? Jsem ráda, že jsem tenkrát cestu přežila ve zdraví a bez škrábanců na kapotě.
Zachoval klid i tehdy, když jsem jela s rybízem. Měli jsme nadúrodu a já si přivydělávala. Celé dny trhala, abych k večeru naložila bedny do auta, odvezla je do výkupu a obdržela mrzký peníz. Tenkrát se rybízové marmelády vyráběly z rybízu a meruňkové z meruněk. Po celodenní dřině jsem musela být úplně mimo, a když se mi při otáčení vozu postavilo do cesty zábradlí, přidala jsem plyn. Zábradlí povolilo, lehlo k zemi. Já na plný plyn odfrčela i s dírou v blatníku a prázdnými bednami pro další várku rybízu.
Jednou jsem se zase při couvání nestrefila do vrat. Máme vrata široká! Vzala jsem zděný sloupek a hádejte, co jsem udělala, když zadek vozu narazil? Přidala plyn.
Nebo tenkrát, jak jsem se jela představit do nového zaměstnání. Podepíšu smlouvu a zvesela s písní na rtech přihopsám k vozu. Můj budoucí šéf se dívá z okna, zřejmě sleduje, jak umím řídit. Ještě mu zamávám, musím přeci udržovat dobré vztahy hned od začátku. Nonšalantně, s elegancí sobě vlastní nastoupím. Zkontroluji, jestli se dívá. Dívá, takže na couvání si dám záležet. Jsem přece výborná řidička a vycouvat z tohoto parkoviště zvládnu levou zadní. Sakrafix, proč to auto nechce jet? Přidám plyn! Ztuhne mi úsměv na rtech, když se v kufru objeví veliký betonový květináč naplněný zemí, ovšem bez květin, protože je listopad.
Ano reakce žen, především mé, za volantem jsou neočekávatelné. Přesto se i ženy mohou naučit dobře řídit a dle statistik jsou prý lepší řidičky než muži. Tak já nevím...
