„Nechcete vydat knížku?” přečetla jsem si v e-poště někdy před rokem. Ještě předtím jsem si na jaře založila blog na základě výzvy OnaDnes - pište blog o běhání a můžete vyhrát půlmaraton v San Franciscu. Začala jsem psát, jela, ehm - letěla běhat do SF a pak jednoho krásného dne mi v poště přistál onen mail. Stručný. Celá natěšená jsem obratem odpověděla, že bych sice chtěla, ale nevím, co to obnáší.
Za několik týdnů, kdy jsem už nabyla dojmu, že si ze mě někdo vystřelil, mi přišla odpověď. Pan nakladatel je momentálně v zahraničí, ihned po návratu se ozve a domluvíme se. Naše elektronická konverzace trvala několik měsíců, až jsem konečně obdržela pozvání do nakladatelství.
Do Prahy jsem tehdy jela vlakem. V plně obsazeném kupé jsem se při telefonování s kamarádkou zmínila, že jedu na oběd s nakladatelem: „Víš, jak budu vydávat tu knížku.” Pronesla jsem skromně, jen maličko zvýšeným hlasem, a pyšně se rozhlédla, jestli si spolucestující uvědomili, že cestují s budoucí slavnou spisovatelkou. Viděla jsem jen nezájem a apatii. Setkání s realitou aneb když pýcha předchází pád!!! Copak si ti ignoranti, kulturní barbaři neuvědomují, s kým cestují? Neuvědomovali a nechávalo je to v naprostém klidu.
Při pracovním obědě jsme se domluvili a já obdržela smlouvu.
A pak jsem se už zabývala knihou. Tedy, pokud jsem zrovna nic nepsala, alespoň jsem o ní přemýšlela. Střídavě jsem podléhala panice a mini, možná víc než mini, snad mikro-pocitu spokojenosti. V panických obdobích jsem měla chuť napsat nakladateli, že smlouvu anulujeme, že to co mám, je totální pitomost, a že on je sebevrah, když do toho chce jít.
Naštěstí mám výbornou kamarádku Alenu, která mě držela nad vodou. Povzbuzovala mě, chválila mé texty a skákala nadšením, když jsem jí to poslala k přečtení. Zlomek vteřiny jsem byla nahoře, vzápětí jsem se zase propadla na totální autorské dno.
Nakonec to byl čas, který mé trápení ukončil. Rukopis jsem odevzdala.
Nakladatel mi potvrdil jeho přijetí a napsal, že prý si už mohu říkat spisovatelka.
Ve Wikipedii jsem si našla, cituji: „Spisovatel je osoba, která se zabývá tvorbou vlastních literárních textů. Každý spisovatel je zároveň autorem." Takže nejen spisovatelka, ale i autorka. Ó, jak vznešené!
Chvíli jsem se naparovala. Nalila si červené víno, sedla do ušáku a připadala jsem si už slavná, minimálně jako Hemingway, Agatha Christie nebo alespoň Božena Němcová. Pak jsem si uvědomila, že spousta spisovatelů trpěla depresemi a svůj život ukončila sebevraždou. Mnozí chlastali jako duhy. Pochopila jsem, že nástrahy spisovatelského života mě teprve čekají, poté, až kniha vyjde. Tam bude teprve prostor k depresím a alkoholismu. Takže chodím dál do práce a snažím se na to moc nemyslet.
Kniha o ženském běhání vyjde na sklonku podzimu. Držte mi palce, ať se líbí. Děkuji.
