Potkaly jsme se po letech a zašly na víno. Opustil ji manžel. Odešel k mladé krasavici, která si ho našla a nyní bez skrupulí utrácí jeho (jejich) nabyté jmění. „Velká láska, pche. A ten starej vůl jí to sežral i s navijákem,” procedí mezi zuby Klára.
„No prostě si našel mladou. Zlatokopku. Myslí si, že ho miluje. Nechápe, že jí jde jen o jeho prachy, který vydělal i díky mně. Kdo mu asi víc než dvacet let dělal pomyšlení. Držel ho nad vodou, když mu bylo nejhůř. Když se mu nedařilo podnikání, jak si představoval. Kdo se staral o děti, aby měl klid na práci. Pořád sama, vždyť jsem je vychovala úplně sama. A tohohle jsem se dočkala,” štká Klára nad kávou a objednává láhev šedé rulandy.
Vypadá výborně. Štíhlá tak akorát, jak ženám tohoto věku sluší. Skvěle padnoucí šaty a sako, přesně podle poslední módy, perfektní make-up i účes. V duchu se ptám, proč takové nádherné ženy chlapi opouští.
„Pořád jsem si myslela, že nám to klape. Moc jsme se sice nevídali, ale nic nenaznačovalo tomu, že by mě chtěl opustit. Když jsem mu na nevěru přišla, dokonce jsem se snažila to ještě zachránit. Nechtěla jsem se rozvádět. Nejdřív jsem dělala jakoby nic. Ale když jsem viděla, jak chodí jako v mátohách. Pak se mi přiznal, že jí udělal dítě. No chápeš to? Před šedesátkou si pořídí mimino. Jemu bude skoro osmdesát, až kluk bude maturovat. A až mu půjde na rodičovskou schůzku, budou si všichni myslet, že přišel dědeček,” zlomyslně se zašklebí. „Prý druhá míza,” a napije se vína.
Nevím, co na to odpovědět a ptát se taky nechci. Doliji nám skleničku.
Ona jede dál: „A tak jsem mu sbalila kufr a vypakovala ho. Koupil mi byt a platí výživné. Barák jsem mu nechala, na mě je moc velkej. Děti jsou už naštěstí samostatné. Jeepa si vzal, stejně moc žere, na jeho provoz bych ani neměla. Teď v něm vozí prcka a to nemyslím toho jeho malýho kašpárka, se kterým nakonec udělal velký divadlo,” pokouší se zavtipkovat. Aniž se nadechne, pokračuje: „Taky by mě zajímalo, na co ji nachytal. No na to se nemusím ptát, na prachy přece.”
Povzdychne si, ale zdá se že není až tak v nepohodě.
„Víš co, mně to zase až tak nevadí. Zvykla jsem si. Stejně jsem byla pořád sama. Kdybys viděla tu jeho dávkovací krabičku na léky. Jak zobal. Ráno, večer. Vysoký tlak, cholesterol i cukr, žlučník, křečovky. Tlustej. Vždyť už není ani hezkej. Někdy je mi ho až líto. Ale má co chtěl. Když to tak vezmu, jsem docela ráda, že jsem se ho zbavila. Ať mu dietu vaří jiná. A mně koupil krásnou červenou Fiestu, žere pět litrů na sto. A co vlastně ty, jak se máš?”
Ten můj tvrdí, že nechápe sebevrahy, kteří si v tomhle věku nabalí mladici. Prý jsme všechny stejné a na starý kolena už stejně nemá cenu měnit to, na co je člověk zvyklý... a ty starosti s malými dětmi...
„U mě vše při starém, ” odpovídám stručně a dolévám víno.
