Zaměstnanci lékárny Benu se ze mě roky marně snaží udělat pacienta vnucováním slevové karty. Ač letitá dáma, návštěvníkem lékárny jsem poměrně sporadickým. Nechodím pro léky pravidelně, asi proto, že žádné pravidelně neužívám.
Jednou za dlouhý čas mi doma dojde brufen, kterým zaháním bolest hlavy. Ne, nebolí mě hlava každou středu. Také si do lékárny chodím pro náplast na puchýře, šumivé magnézium, kterým doplňuji hořčík, když mě po sportu berou křeče. V mojí lékárničce nikdy nesmí chybět živočišné uhlí. Ano, i já občas udělám nějakou dietní chybu. V době chřipkových epidemií doplňuju vitamíny raději citróny, ale taky si skočím pro nějaký ten šumivý doplněk stravy.
Takže je dost pochopitelné, že slevovou kartičku nemám. Tyhle nákupy moji peněženku nervou, sleva by mě asi nevytrhla.
Kupuji jednu krabičku náplasti. "Kartičku máte?" paní za pultem natahuje ruku, abych do ní mohla onu královnu slev vložit.
"Nemám."
Probodne mě pohledem, přišpendlí k podlaze a na prsa mi hodí stokilovou cihlu. Nemůžu dýchat, nemůžu se pohnout, studem se propadám - šmankote, nemám kartičku! Fronta za mnou oněmí úžasem - Ona nemá kartičku? Staršímu pánovi úlekem vypadne z podpaží francouzská hůl. Při pádu s sebou vezme celý regál léků, které jsou se slevovou kartičkou téměř zadarmo, a které se s rachotem odporoučí k zemi.. Paní za ním loví v kabelce kapesníky, protože jí vytryskly slzy lítosti - Ona nemá kartičku! Malý asi tříletý chlapeček skáče kolem své mámy a zpívá: "Nemá kajtictu, nemá kajtictu..."
Omluvně pokrčím rameny: "Nemám a nechci." Paní za pultem stočí pohled jinam, uvolní moje nohy a odhodí tu cihlu, kterou se mě snažila zatížit. Inu, komu není pomoci, ten ať si žije bez slevové kartičky: "Děláte chybu, mohla byste mít na spoustu našich léčivých produktů pěkné slevy."
"Dějáte chybu, dějáte chybu," přejde chlapec na druhou sloku. Přitom si do rytmu několikrát povyskočí: "Dě-já-te chy-bu."
"Když já kromě náplastí na puchýře a občas brufenu nic jiného neužívám," znovu se omlouvám frontě za mnou, prodavačce přede mnou, farmaceutickému průmyslu i distributorům léků a léčivých doplňků nevím kde, že nejsem správný uživatel. Dalo by se říct, že jsem dokonce špatný uživatel - takový do lékárenského byznysu moc zdravý!
Až nedávno. Stáří mě zastihlo zcela mladou a začaly mě bolet úpony kolene. Mám to už delší dobu, a proto jsem se rozhodla podpořit cviky, které mi přikázala dělat fyzioterapeutka, nějakou účinnou mastí na kolena. Však v reklam je na ně plno. Všichni pacienti si po aplikaci tohoto zázraku vyskakují, jako by jim bylo třináct.
Mastí měli dostatek. Levnější i dražší. Od různých výrobců, s rozličnými účinnými látkami. Já jsem informovaná a jdu najisto. A helemese, tu kterou jsem si chtěla koupit, měli v akci. O třicet korun levnější. Tedy jen v případě, že bude mít kupující slevovou kartičku.
Tak já si ji tedy udělám, je zadarmo a ušetřím třicet korun. V ten okamžik mi najednou třicet korun přšlo jako jmění.
Přesunu se k pultu, významně zamrkám na paní, jakože se konečně dočkala, už mě lapili a tu kartičku chci. Fakt. Usmála se pod vousy a znovu mi začala vyjmenovávat její výhody. Mimo jiné, je přenosná. Může ji používat i moje rodina. I moje rodina je zaplaťpánbůh taky zdravá a užívá jen ty přípravky, které máme doma, a které domů donesu já. Taky jsem jí to řekla. Vyhodila na pult další eso v duchu, že ušetřím strašný peníze. Už jsem nechtěla šťourat do vosího hnízda, že bych jí tvrdila, že mi nejde o strašný peníze, ale jen o těch třicet korun.
Přinesla formulář, frontu za mnou odkázala k vedlejšímu pultu, a jala se vypisovat. Jméno, příjmení, adresa, poštovní směrovací číslo. Rodné číslo.
"Rodné číslo?" pozastavuju se. "Na co ho potřebujete?"
"Tak je to tady," strčí mi pod nos papír a ukazováčkem významně ťuká na kolonku ve formuláři.
"Ale já ho nechci uvádět," jsem tvrdolavá jako mezek a mohla jsem tušit, že na něčem ztroskotám.
"Jste ve zdravotnictví, paní," evidentně jí dochází trpělivost. Já přitom přemýšlím, nač je potřebuje, když si tady něco jen kupuju, jako bych kupovala v potravinách nebo v drogerii. Nemám žádný recept od lékaře, kde mimochodem mé rodné číslo uvedené je. Nevím, je-li rodné číslo citlivý údaj, který chrání momentálně hodně diskutované GDPR, ale je mi to celkem fuk. V ten okamžik své rodné číslo nepovažuji za důležitý údaj pro vydání slevové kartičky.
"Já vám ho neřeknu. Tak to vynechte, jedeme dál," čekám, že dovyplní formulář. Klidně podepíšu, že jsem rodné číslo nechtěla uvést.
"V tom případě vám kartičku neuděláme!" dupne patou a formulář roztrhá. Zkažený, vyplýtvaný papír v utržcích padá na pult. Pokrčím rameny, udělám grimasu nechápavého člověka a otevřu peněženku. Zaplatím za mast o třicet korun víc a s klidem Angličana lékárnu opustím.
Jsem zvědavá, jestli mě příště zase budou lákat na slevovou kartu. Děkuji, už nechci, svoji šanci jste promrhali!
