Jsem slušná baba, občas nerudná bába, ale taky babička. Tou jsem se stala, když se mi narodila vnučka. Ona se tedy nenarodila mně, ale mému synovi, vlastně spíš jeho ženě. Takže si myslím, že jsem věkově diskriminovaná.
To jsme se tak potloukali po Krkonoších. V Rokytnici u lanovek jsem si vzala mapku, abych zvěděla, kam mě můj drahý životní partner zase požene. Abyste tomu rozuměli. Kdysi, asi před třemi lety jsme lyžování trochu překopali. Začali jsme místo jezdit z kopce dolů, chodit s lyžemi nahoru na horu. Ne snad, že bychom byli nějací průkopníci, jen jsme si pořídili skialpinistickou výbavu. To si za spoustu peněz koupíte skialpinistické lyže, vázání i boty, k tomu hole, stoupací pásy - což jsou chlupaté dečky nalepené na skluznici (ty chlupy jsou v protisměru a umí lyže podržet v kopci, což jsem dodnes nepochopila, jak je možné!) a můžete vyrazit. Tam, kde všichni jedou v pohodě dolů, se skialpinisti cpou v nahoru, někteří v posledním tažení (já!). Než jsem s tím začala, měla jsem pocit, že je to krásný sport.
Tento pocit mi vydržel do prvního prudkého stoupání, kde si moje hlava vždycky postaví hlavu. Zavelí - jít stromečkem. Tak jak mě to naučili v šesti letech - do kopce se musíte opřít o hranu lyže, udělat z nich takové véčko (stromeček) a jedině tak se lyžař přehoupne přes prudké stoupání. Jakmile na lyžích se stoupacími pásy tohle uděláte, přestanou pásy fungovat. Jsem zavěšená na holích, zadek nad propastí. Malá chvilka a už se kutálím dolů, do míst odkud jsem před dvěmi hodinami vyšla. Pod kopcem vysypu sníh zpod bundy i ze spodních kalhotek a začnu nanovo stoupat, abych ve stejném místě zase nasadila stromeček (tak jak jsem se to naučila ve svých šesti letech) a znovu se skutálela dolů. To se tedy zatím nestalo, ale měla jsem už tolikrát namále. Vždycky jsem se nějak zmobilizovala, přesvědčila samu sebe, že lyže musí mířit na vrchol kopce a nahoru se nakonec vždycky nějak vyšplhala.
Tohle sáhodlouhé vyprávění jsem vám sem dala, abyste plně pochopili, proč se můj obličej rozzáří, když zjistím, že společnost Spartak Rokytnice, a.s. nabízí svým klientům kromě vyvezení lanovkou nahoru, nebo dolů, i baby koutek. "To je přesně pro mě, pro babu," zajásám. Radostí si poskočím, když se dočtu, že nabízí pedagogický dozor. Skvělé! S kolegyněmi pokecáme a zabědujeme nad dnešním školstvím. Když dojdu k informaci, že v prvním patře mají restauraci, už řvu nadšením. "Ano, nechám se odložit do baby koutku, a s ostatníma babama strávíme krásný den nad sklenkou bílého (třemi až pěti!) pod pedagogickým dozorem. Budeme krásně pomlouvat snachy a zetě, chlubit se svými vnoučaty i šikovnými dětmi. Předpokládám, že po první sklence přejdeme k výměně receptů, po druhé se z nás stanou odbornice na sport a expertky na hokej. U třetí sklenky přejdeme k politice, což je téma velice křehké. Proto v závěru nad pátou sklenkou dojde na nejhorší. Trochu se poškorpíme, navzájem si vytrháme hrsti šedivých vlasů. Naštěstí nás pedagogický dozor rychle zklidní a s úlevou předá našim drahým polovičkám. Ty budou po celodenním lítání po horách plné hormonů štěstí a za vlasy si nás odtáhnou do svých hotelových pokojů."
Ovšem tenhle můj dokonalý plán, na který jsem se tak těšila, rychle ztroskotal. Do baby koutku mě nevzali. Ve dveřích totiž byla tyč. Napříč. Limitovala velikost baby, která může vstoupit. Je snad tento baby koutek určen pouze pro shrbené stařenky vysoké sotva metr dvacet? Připadám si velikostně znevýhodněná a věkově diskriminovaná. Nevím teď, jestli mám vznést stížnost do Bruselu, nebo počkat. Počkat až tíha života zkroutí mé končetiny a ohne záda do správné velikosti. Dávám tomu minimálně třicet let. Pak se s babama v koutku konečně sejdeme. Každá si povedeme svou. Budeme na sebe hulákat: "Co jste říkala?" přičemž si uděláme z ruky kornoutek - naslouchátko. Očima za silnými skly brýlí budeme vyhlížet číšníka, který místo životadárného červeného vína - mléka starců a stařen - přinese sklenici opravdového mléka, brrr. A když budeme mít štěstí, tak nás pedagogický dozor i přebalí.
