„Má hvězdná kariéra začíná,″ pomyslela jsem si, když mě v listopadu oslovila novinářka místního plátku, že by se mnou chtěla udělat v lednu rozhovor. Co tam budu povídat? Co asi tak může lidi zajímat? Ráno jdu do práce, odpoledne domů. Kdo to bude číst? No, ale když to tak moc chce, budiž.
Pak jsem o tom začala přemýšlet. Představovala jsem si, jak vejdu do kavárny, kde budeme mít sraz. Na očích tmavé brýle, zakrývající celý můj obličej. Na rukou mi budou chrastit náramky a dlouhými rudými nehty budu poťukávat na desku stolu. Ona pak napíše, přesně jako jsem to četla u jiných rozhovorů v módních časopisech nebo v magazínu MF Dnes, že jsem přišla včas (ještě nejsem žádná hvězda, abych si mohla dovolit přijít se zpožděním), a že mi to moc slušelo. A propós. Musím si těsně předtím zajít ke kadeřníkovi. (Vlastně, co šílím, nejdu do televize... a kromě toho, v jediné kavárně, kterou u nás máme, je celkem šero.) Do diáře jsem si do kolonky 15. ledna zapsala: NESTŘÍHAT NEHTY!!! a KOUPIT ČERVENÝ RUDÝ LAK NA NEHTY!!!! a POZOR ROZHOVOR!!!
Čím víc se inkriminované datum blížilo, tím víc jsem byla po... ne nenapíšu to! Už jsem jednou v názvu článku použila název toho, co denně všichni děláme... sice jsem tam místo jednoho písmene vložila hvězdičku. Byla jsem svéhlavá a tvrdohlavá, název nezměnila a článek byl stažen. Chudáci čtenáři přišli o výkvět mé intelektuální tvorby. Proč? Vždyť je to úplně normální. Když tohle vykoná miminko, seběhne se celá rodina a uznale pokyvuje, očuchává. Plenka s výrobkem se schová, než přijde táta z práce. Ihned se telefonuje babičce, aby ani ona nebyla ochuzena. Aby přesně věděla jakou má výtvor barvu, tvar i vůni. Některé pyšné maminky si to dokonce fotí a vystavují na Facebook, Mimibazar či Prckoviště, aby všichni viděli, jaký je jejich mimísek kabrňák.
Takže žádných sprostých slov a vulgarismů se ode mě už nikdo nedočká. Ta budu používat maximálně v soukromí a jenom, když mě někdo moc na... štve! Jsem slušné děvče, ehm, no tak dobrá, žena!
Jejda, kam jsem se to až dostala?!? Zabývat se tady takovými nesmysly, když jde o mou hvězdnou kariéru.
Tak jak to bylo dál?
Čtrnáctého ledna jsem si ostříhala nehty, úplně nakrátko. No, nějak jsem se nepodívala do diáře.
Patnáctého jsem u Vietnamců zakoupila exkluzivní brýle hodné pravé hvězdy... Nasadila jsem si je hned v obchodě, abych si na hvězdnou kariéru zvykla. V ponurém lednovém dni. Jakmile jsem vylezla ven, přerazila se o lavičku a narazila si koleno. Bolelo to neskutečně. Chvilku jsem se svíjela bolestí, ale když nikoho má herecká etuda nezaujala, v pološeru jsem vyrazila k domovu. Po pár krocích jsem skočila do náruče stařence, která měla na rohu sraz se svou kamarádkou. Se zrakem na tom byla podobně, protože mě objala a nadšeně zvolala: „To je dost, Ančo, že jdeš!″ Brýle jsem zvedla a vpletla si je do vlasů. Jako to dělají pravé celebrity. Viděla jsem to v televizi. Ovšem s tím rozdílem, že já měla vlasy schované pod čepicí.
Šestnáctého se nic nedělo. Jen to, že jsem přišla pozdě do práce. Hvězdné manýry ty by mi šly.
Sedmnáctého. Hned po příchodu domů, všichni volali, že mají hlad a jestli jsem nakoupila. Tsss. Jako pravá hvězda se přece nebudu tahat s nákupem. Nechala jsem je napospas. Sama pojedla tři listy salátu, zhlédla VIP zprávy, abych věděla, co dělají "kolegyně". Zjistila jsem, že nejbližší wellnes mám 80 kilometrů od bydliště (my hvězdy z venkova to nemáme lehké) a hladová šla spát.
Osmnáctého jsem si nalakovala rudě ony nakrátko oštěchtané nehty. Uvařila jsem, umyla nádobí a odlakovala oloupaný lak. Jinak se nedělo nic.
A pak, v neděli 19. ledna večer jsem obdržela e-mail. Od novinářky. Bylo v něm deset otázek. „Prosím, o odpověď, v úterý je uzávěrka″...
P.S.: Zde si můžete přečíst onen rozhovor
