Učitelé mají pořád prázdniny, chodí do práce na osmou, domů v poledne, dokonce mají i volné víkendy, a ještě pořád brečí, že mají málo peněz. Alespoň takto je veřejností profese učitele většinou vnímána.
Takový člověk, který pracuje s dětmi, má neustále v jednom temném rohu té koule, kterou má na krku, strach a obavy. Celou svou pracovní dobu nese zodpovědnost za své žáky. A žáci, děti, puberťáci jsou nezbední, často nasazují své životy bez ohledu na to, že zodpovědný je za ně učitel.
To takhle jedu s dětmi autobusem na plavání. Každé dítě má k dispozici jednu sedačku, malý prostor, kde se tísní společně se svým batohem, bundou a čepicí. Jsem v klidu. Tady se těm nezbedníkům nemůže nic stát. Sedím v poklidu, autobusem šumí vlny jejich povídání. Klidná, spokojená, ukolébaná klidem klimbám na předním sedadle.
A pak, nevím proč, se otočím. Propadlík, třídní rebel má na hlavě pytlík. Igelitový! Blicí! Ne, prázdný! Zatím se řehtá, pusu od ucha k uchu, a jeho spolužáci se smějí také. Je to pro ně taková veselá epizoda. Mně se udělá zle, tak tohle byla za vteřinu dvanáct.
Často přecházím s dětmi cca 300 metrů z jedné školní budovy do druhé, kde je tělocvična. Při odchodu ze školy omrknu, že každé dítě má v ruce, či na zádech pytlík se sportovní obuví. Přijdeme do tělocvičny. Petr se ke mně přitočí: "Paní učitelko, já nemám cvičky."
"Jak nemáš cvičky, vždyť jsem viděla, že máš na zádech plný batůžek," snažím se být laskavá a vlídná. Věřím, že se přehlédl. Vždyt jsem viděla plný batoh.
"Hmm, jenže já tam mám tři flašky a žádné boty."
Vrrr! Co s dítětem bez cviček? V botách - sněhulích - cvičit nemůže a běhat v ponožkách na parketách je nebezpečné.
Často se některé z dětí cestou někde zakouká. Vždy musím být v čele pochodujícího útvaru, abych zamezila náhodnému přecházení silnice bez rozhlédnutí a zároveň na konci, aby ocas hada neprováděl nějaké nepřístojnosti, neloudal se, či nerozhodl se jít jiným směrem.
Takový učitel musí umět levitovat nad davem dětí, aby měl přehled, musí předvídat a včas rošťáky zastavit v dělání nepřístojností. Zároveň jim musí být nablízku, aby mohl naslouchat a vlídně přikyvovat, když se svěřují se svými bolístkami. Také musí řešit neustálé spory, kdo koho kopl, kam se někomu ztratila tužka. Vědět, jak se zachovat, když žák první třídy přijde se slovy: "Paní učtelko, von řekl sprosté slovo - prdel." A úplně nejhorší je vyřešit, kdo do tělocvičny půjde první.
O přestávkách by měl být dohlížející učitel zároveň na chodbě, kde si děti hrají a zároveň ve třídách, kde si hrají ty děti, které si nehrají na chodbě. Děti musí mít volnost a svobodu, mají spoustu práv, na která jsou učitelé neustále upozorňováni rodiči, veřejností i žáky samotnými. Běda, pokud by učitelé chtěli omezovat jejich svobodu, kreativitu a dokonce je nutili učit se takové hlouposti jakými jsou vyjmenovaná slova, malá násobilka, či nedej bože shoda podmětu s přísudkem, zpaměti.
A celou dobu v rohu té koule, kterou má učitel na hlavě, sídlí obavy a strach, že se dětem něco stane.
A pak přišla středa - 28. březen.
Jdu po chodbě a proti mně se vynoří dívka z páté třídy. Do ruky mi vrazí rudý karafiát: "Paní učitelko, to máte ode mě ke Dni učitelů." Jsem dojatá.
Pak jdu učit tělocvik žáky šesté a sedmé třídy. Jeden kluk ke mně přijde a nemotorně mi podává pytlíček sladkostí: "To máte ode mě ke Dni učitelů," trošku se přitom začervená a já mám chuť ho políbit. No to bych tomu dala. Asi by se do konce školní docházky nezbavil posměchu. Obzvlášť když zaslechnu zpoza dveří: "Ty vole, to já bych nic nikomu z učitelů nedal."
Ve škole se dají zažít i další milé chvilky:
"Paní učitelko, jestli vy jste babička, tak já jsem jahodová zmrlina." /žák 4. třídy/
"Paní učitelko, vám je tak třicet." /prvňáci - tady to chápu, každý nad patnáct let je pro ně starý/
"Ty tělocviky s váma jsou tak skvělý, nás to baví." /průběžně prvňáci až páťáci/
"Paní učitelko, vy jste slavná spisovatelka? Napíšete taky něco pro nás?" /žáci 1. stupně/
...a taky je moc hezké, když děti umí, komunikují v hodinách, snaží se v rámci svých schopností, a je na nich vidět, že jsou ve škole rády...
...jsou situace, kdy učitelé jsou rádi, že mohou s dětmi pracovat.
Ale vzadu, v rohu té koule, co mají učitelé na krku, pořád sídlí obavy a strach, že se dětem něco stane.
