Chvilku si ho nevšímám, ale pak si uvědomuju, že plave za mnou. Když mě předplave, protože tak pomalu jako já asi neumí, počká si, a zase ho cítím za sebou. Začíná mi to být nepříjemné. Kouká mi na zadek, nebo co?
Rozhodla jsem se do svého sportovního portfolia přidat další pohyb. A to rovnou plavání. Plavat jsem se naučila úplně náhodou, když mě - šestiletou holku - shodil plavčík kovovou tyčí do vody. Chvíli jsem lapala po dechu, střídavě se vynořovala nad a potápěla pod hladinu, pak jsem jakýmsi řízením osudu pochopila, že musím něco udělat a začala jsem plavat. Můj plavecký styl se za dlouhé roky nijak extrémně nevylepšil, nicméně jsem schopná udržet se na hladině a dokonce se i pohybovat směrem vpřed. Dodnes to nechápu. Ale je to tak. Plavání je prý zdravé na klouby, nezdravé na páteř. Momentálně mě zlobí klouby. Některé prameny tvrdí, že se při něm dobře hubne, jiné tomu odporují a říkají, že pohybem v chladné vodě si tělo ukládá tuk. Nebudu tohle řešit, prostě si jednou týdně zajdu zaplavat do krytého bazénu, kde je voda ohřátá na 27°C, což se mi zdá docela slušná teplota.
Po zaplacení vstupného obdržím klíček od skříňky, převléknu se do plavek a vyrazím do sprch. Nikde nikdo, jen nápis, že je zakázáno sprchovat se v plavkách. Po důkladné hygieně kráčím k bazénu. Jsem zvědavá, kolik tam bude lidí. Je něco po jedné hodině a já doufám, že ti, co chodí na odpolední, už skončili a ti z ranní směny ještě pracují. Můj předpoklad se potvrzuje, v bazénu plave jen nějaký plešatý důchodce. Těsně po mně přichází ještě jeden jemu hodně podobný. Prohodí spolu pár slov, zatímco já si smáčím palec u nohy. Brrr, představovala jsem si to teplejší. Decentně sestupuji po schůdkách, když vtom pán, který přišel po mně, skočí placáka do vody. Vzedme se hladina, vodotrysk a další sprcha mě opláchne od hlavy k patě. Doprčic, nechci si máčet vlasy! Už se stalo. V duchu nadávám na neohleduplného dědka!
Vyberu si jednu z pěti drah a začnu plavat. Tam a zpátky. Počítám si bazény, tempa a spokojeně pozoruju, že všechno přibývá a že to není taková nuda, jak jsem si původně myslela. Už mám naplaváno víc než půl kilometru, když se přichází koupat další muž. Přestože jsou zde ještě dvě volné dráhy, tlačí se do té „mojí“. Nejsem konfliktní, uhnu. Muž přeplave jedenkrát bazén a zůstává stát na druhé straně. Asi odpočívá, pomyslím si. Chvilku si ho nevšímám, ale po chvíli si uvědomuju, že plave za mnou. Když mě předplave, protože tak pomalu jako já asi neumí, počká si, a zase ho cítím za sebou. Začíná mi to být nepříjemné. Kouká mi na zadek, nebo co?
Dochází mi trpělivost, vylezu z vody, končím. Pro dnešek stačilo! Půjdu se ještě trochu nahřát do vířivky. Jen tam zalehnu, dotyčný je vedle mě. Cítím jeho pohled, i když se snažím nevnímat ho. Periferním viděním sleduju, jak se nenápadně ke mně přibližuje. Asi by mě mělo těšit, že jsem pro někoho žádoucí, jsem dvojnásobná babička, přece. Bohužel pán není můj typ. Na můj vkus je příliš opálený, příliš neomalený a příliš bezostyšný. Jako na péro vyskočím z vířivky, balím se do ručníku, aby mě neokukoval, a padám pryč.
Vzpomínám si, jak kdysi dávno coby žákyni sedmé třídy mě cestou ze školy pronásledoval podobný týpek. Taky tak opálený, taky neomalený a bezostyšný. Už tehdy jsem jakýmsi šestým smyslem chápala, o co jde. Tenkrát jsem začala křičet strachy, a utíkat. On dostal taky strach, a taky utekl. Později jsem se dozvěděla, že některé spolužačky osahával v přízemí jejich domu a ještě později mi matka řekla, že ho zavřeli.
Cesta z bazénu vede opět přes dámské sprchy. Pořád nikde nikdo. V rychlosti ze sebe smývám chlor, rychle se utírám a padám do kabinky. Ani tady není ani noha. Připadám si jako v katakombách a moje obrazotvornost jede na plné pecky. Teď se rozrazí dveře a onen muž bude stát mezi nimi, v ruce svůj penis. Uklidňuju se - ty se přece nebojíš, běháš sama kdesi po lesích, máš tři děti, a teď tě tady vyvede z míry úchylák, který jím možná ani není. Třeba jen tvoje fantazie má pocit, že mu jde o tvůj zadek.
V pokladně taky nikdo, mám pocit, že tady během uplynulé hodiny došlo k nějakému exodu. Pokládám klíček od skříňky na pult, a za stálého rozhlížení se kolem sebe, opouštím budovu plaveckého bazénu. Teprve, když usednu za volant svého vozu, se mi uleví.
Později s odstupem času si říkám, že jsem propadla panice možná zbytečně. Ovšem těch náhod bylo na mě nějak moc. Inu, kdo ví?
