Pokud mě potkáte a budete mi to chtít říct, klidně můžete. Dobrovolně přiznávám, že to vím. Přesto děkuji za upozornění.
V loňském roce jem naběhala 1 140 km. V letošním roce bych tento výkon chtěla alespoň o nějaký centimetr překonat. Proto jsem si spočetla, že musím naběhat týdně dvacet pět kilometrů. Což je za měsíc stovka. Krát dvanáct rovná se tisíc dvě stě kilometrů za rok.
Nesnáším plánování, proto jsem si řekla, že nebudu ortodoxní "magor" a budu běhat a počítat přibližně. Přeci jen mě čekají nějaké závody. Když si šlehnu maraton, budu mít hned splněno i skoro na celý příští týden. A co teprve dvacetičtyřhodinovka. Loni jsem tam uběhla 80km, to je téměř měsíční výkon. Předpokládám, že letos uběhnu minimálně tolik.
Tolik mé přesvědčení.
A pak přišel třetí týden roku. Týden, který právě končí. Ve všední dny jsem se běžecky flákala a od pondělí do pátku uběhla pouze 10km. V sobotu jsme s Honzou dali pěkný trailový výběh 14km. Jednoduchými počty jsem zjistila, že mi chybí jeden kilometr do limitu (... mnou nastaveného). Jako by to nebylo jedno. No vám asi jo, ale mně ne. Jeden kilometr dám v pohodě. Copak o to, ale připadá mi zbytečné se kvůli jednomu kilometru převlékat do běžeckého, běžet pět set metrů tam a pak se vrátit. Pakárna!
Mé konečné rozhodnutí: "Spojím příjemné s užitečným. Jen si tak odskočím od plotny." Popadla jsem batoh a běžela pro pár drobností do Lidlu. Jako správná ženská jej narvala plný. Bitvu o XXL balení toaletního papíru jsem vyhrála a nechala tento v obchodě, přestože cena byla výhodná. Cestu zpátky jsem i s naloženým batohem vzala oklikou. Nebylo to úplně šťastné řešení. Alespoň jsem si uvědomila, jak se běhá tomu, kdo má pár kilo navíc. Těžce. Těžce se mi běželo. Výsledek? Zaběhnuty tři kilometry. Plán přeplněn. Tak to mám ráda.
Socialistická hláška mého mládí: "Splníme pětiletku i kdyby měla trvat deset let!" totiž není nic pro mě.
