Kreativní ženy nechť prominou, muži kreativní jsou. Ne že ne. My ženy umíme, děláme, makáme, dřeme bez nároku na odpočinek. Pak přijde muž, koukne, houkne, bouchne se v hruď a je hotový. Ano, stále existují takoví.
Jako majitelka deseti jabloní a tří dětí jsem ve svém životě napekla stovky a možná i tisíce jablečných závinů alias štrůdlů. Vyzkoušela jsem různé receptury. Speciálně pro chlapy jsem pekla z pivního těsta. Ten měl velký úspěch. I když mnozí muži neoriginálně tvrdili, ať příště vynechám mouku, cukr, vejce i jablka a ponechám pouze hlavní ingredienci, pivo. Používala jsem na záviny ocet, zakysanou smetanu, Heru i máslo. V mém štrůdlovém portfoliu nemohly chybět ani takové majstrštiky jakými jsou hraběnčiny řezy či tažený závin.
Takový tažený závin. Kapitola sama pro sebe.
Kdysi dávno, v televizi tenkrát ještě dominoval Přemek Podlaha a jeho Receptář. Láďa Hruška možná ještě ani nebyl na světě a zatím nikdo netušil, že až nastoupí na scénu, zprzní sice leckteré recepty, ale bude národem milován. V Receptáři se objevila kuchařka - pekařka, žena jadrného vzhledu. Poprsí až ke kolenům, trvalá na hlavě, ruce buclaté, prsty jak buřtíky z pravého masa. bez make-upu, v puntíkaté zástěře z dederonu. Tato kuchařská múza vypustila mezi prostý lid své rodinné stříbro - tažený závin. Podle ní tajemství tohoto tkví v tom, že těstem padesátkrát bouchnete o vál. Zaujalo mě to natolik, že jsem okamžitě vtrhla do kuchyně, a do výroby tohoto se pustila. Když těstem o linku bacím po sto prvé, zaleknu se. Má skrytá agrese se probudila, vyskočila na světlo boží a já buším do těsta jako bláznivá. Jen ztěžka toho zanechávámm, abych agresivitu uklidila pod masku laskavosti. Když se mi to horko těžko podaří, nastoupí krok číslo dvě. Těsto je nutné vyvalovat tak dlouho, až je průhledné jako plexisklo. Po několika hodinách práce s válečkem opět vykopávám agresi. Vztek už nedokážu déle potlačovat, a díky rudým kruhům před očima zavinu do štrůdlu i škrabku na slupky. Opravdu povedený výrobek. Jistě chápete, že repete se už nikdy nekonalo.
I přes tento zdánlivý neúspěch si o sobě troufnu říct, že na štrůdly jsem machr!
Tuhle mě v zimním sobotním ránu probudila vůně. Jako policejní, stopařský pes jdu za ní, není to těžké v našem dvoupokojovém bytě, až do kuchyně. Tam právě můj muž řinčí plechem a z trouby vytahuje voňavý horký závin. Jeho první závin v životě.
Rychle zapínám konvici s vodou a za chvíli už sedíme s kávou a talířkem se štrůdlem u televize. Zakousnu se do voňavé dobroty a mým tělem projede slast.
"Jak to, že ho máš tak dobrej?" zeptám se a snažím se odhalit tajemství šéfakuchaře. Napekla jsem jich tolik, ale nikdy to nebyla taková lahoda. A to je mi jasné, že těstem nemlátil o linku, protože listové těsto válelo své listy několik měsíců v lednici a je velice pravděpodobné, že dobou použitelnosti už dávno prošlo.
"No já nevím," pokrčí rameny a skromně se usměje. Je tak dokonalý! "Že by ten rum?"
"Rum? Tys tam dal rum? Do štrůdlu?" nestačím se divit, a v ten okamžik mi lahodná vůně rumu pohladí jazyk. Ano rum, surovina, která dokáže jakoukoli buchtu povýšit o několik úrovní výš. Kromě závinu, tam bych ho v životě nedala.
"To je jasný že rum, vždyť ty přece říkáš, že bez rumu se nedá péct."
Ano má pravdu. Jsou to moje slova. Rum kupuju do buchet rovnou v litrových lahvích. Před každým pečením ochutnám, není-li zkažený, aby mé dílo nezničil. Dávám rum do bábovky, rumových koulí, do makovce i do Míša dezertu. Takový dort bez rumu se nedá jíst. A moje tiramisu, od doby, kdy jsem tam přestala lít amaretto a začala s rumem, je vyhlášené v celé naší rodině. Opravdu. Můj muž ho miluje.
"Jojo, to říkám," máš pravdu. Nohy mi podklesnou slabostí nad tím rumovým štrůdlem.
A tak jsem zjistila, že tajemství nejlepšího závinu musel objevit můj životní partner. Při pečení svého prvního štrůdlu využil nevědomky tajemnou sílu rumu a ta z něj udělala pana Pekaře. Odměnila jsem ho řádem Rumové pralinky, poklonila se jeho kreativitě, a odešla si ukrojit další kousek. Dva. Tři.
