Když jsme se dokopali s mým mužem (vlastně tehdy to ještě nebyl můj muž) k oltáři (no nebyl to přímo oltář, ale budova „emenvé” a neoddával nás kněz, ale předseda), uměl už náš čtyřletý synek kopat do balónu a další potomek kopal do mě zevnitř. Vzhledem k těmto okolnostem jsem chtěla svatbu utajit.
„Myslím, že je nejvyšší čas do toho praštit,” pronesl jednoho jarního večera člověk, se kterým jsem v té době vlastnila jedno a půl dítěte. Tou půlkou mám na mysli dceru, která se rozhodla spatřit světlo světa až za čtyři a půl měsíce.
„Hlavně, co možná nejdřív a jenom komorně. Nejsem zvědavá na šaškárny typu koule na noze, řezání polínka, chomout, a kromě toho nebude dlouho trvat, a budu mít tvar velryby,” rezolutně jsem prohlásila mezi dvěma sousty kyselé okurky, které jsem v té době do sebe tlačila po kilech a labužnicky zajídala čokoládou se salámem.
„A kde chceš vzít peníze na prstýnky?” pronesla jsem, protože jako žena (dočasně nosící další ženu v sobě, tím mám na mysli, že ženské ego nabývalo na síle) jsem musela mít poslední slovo. Dnes už nevím, čemu jsem se tak bránila, a proč jsem si chtěla, co nejdéle uchovat status svobodné matky skoro dvou dětí. Jako kdybych nevěděla, že si můžeme po svatbě vzít novomanželskou půjčku 30 000,- Kčs. Kromě toho jsme spolu stejně žili.
„Prstýnky si od někoho půjčíme,” byl s odpovědí hotový raz dva. A triumfálně odkráčel do hospody v rámci rozjíždění akce Zapůjčení prstýnků.
Konvalinky na svatební kytičku jsme natrhali spolu v lese dva dny před oním dnem D.
Dvěma auty jsme dojeli do nedaleké vesnice na MNV. Byly jsme tři páry, šest lidí, někteří již manželé. Ženich, nevěsta, svědek a svědkyně. Fotograf a jeden svatební host. Rodiče jsme nechali doma, aby se zbytečně nedojímali, že vdávají dceru. A také, kdo by nám pohlídal synka, že.
Jako správná nevěsta jsem měla vypůjčené kromě prstýnků ještě šaty. Šaty patřily hodné kamarádce mojí kamarádky. V té době ještě půjčovny neexistovaly. Vdávat se o tři dny později, už bych se do nich nedostala. I tak jsem musela zatajit dech a můj nastávající mě do nich zapnul. Celý obřad jsem při každém nádechu trnula, že rupnou. Kromě toho jsem měla strach o potomka, že se přidusí, a který mi to dával najevo neustálým kopáním do žaludku. Jen tak tak, že se snídaně nepřišla podívat, co že se to děje za slávu.
Ženicha jsem si dodala vlastního!
Prstýnky nám půjčili přátelé, kteří na naší svatbě sehráli roli svědka a svatebčanky. Ihned po obřadu jsme je vrátili. Můj muž mi pak koupil prstýnek jiný, o kterém víme jen my dva, že je snubní.
Dlužno poznamenat, že tato svatba možná přinesla všem zúčastněným štěstí i přes její neformálnost, protože všichni se svými partnery žijeme šťastně až dodnes. Podotýkám, že se jednalo o polovinu osmdesátých let, kdy se podobné výstřelky neobjevovaly často a málokdy byly tolerovány.
Předseda MNV pronesl svoji řeč, my jsme se navzájem okroužkovali, řekli si ano a poprvé se manželsky políbili. Tím se ze ženicha a nevěsty stali pán a paní Součkovi.
Cestou jsme se ještě zastavili na oběd v zájezdním hostinci. Ten takovou výdrž jako naše manželství neměl a před několika roky vyhořel.
U rodičů jsme si ještě téhož dne vyzvedli synka a od té doby žijeme realitu všedních dní až dodnes.
P.S.: tento blog jsem napsala jako připomínku svému muži, aby náhodou nezapomněl, že ono inkriminované datum bylo 6.6.
