Nikdy, ani v mých nejniternějších snech, se neobjevil, byť jen náznak touhy letět za "velkou louži". Natož tam běhat. A hle, stalo se. V neděli 20. října jsem absolvovala půlmaraton Nike Women′s Marathon v San Franciscu. Běh, který měl letos jubilejní desátý ročník. Spolu se mnou se na trať postavilo ještě dalších 30 000 běžkyň. Tento běh má charitativní charakter a je největší ženskou běžeckou událostí na světě, které se za posledních deset let zúčastnilo více než tři čtvrtě milionu žen.
Chci se s vámi podělit o své dojmy a zážitky z cesty do USA, kde jsem byla poprvé.
Na letišti Václava Havla se ke mně přidaly ještě Lucka, Petra, Simona, Natálie, Vanda a Danča. V pátek v šest hodin ráno jsme nasedly do letadla a obletěly kus zeměkoule. Přes Německo, Grónsko a Kanadu jsme v poledne docestovaly do Kalifornie do San Francisca. V nohách, vlastně v křídlech letadla, byla vzdálenost 10 000km. Díky časovému posunu jsme získaly 9 hodin k dobru.
V San Franciscu se k nám přidaly ještě dvě Slovenky - Janka a Mirka. Tím byla naše československá výprava celá.
V hotelu jsme hned na recepci obdržely starovní sety čítající číslo s čipem a pak, stejně jako u nás, reklamní předměty a letáky. Ty jsem vyhodila ihned. Opravdu slevu na zboží v posledním týdnu v říjnu nevyužiji.
Rychle jsme se ubytovaly a hurá do ulic. Podívat se do maratonského expa. Nasát atmosféru amerického velkoměsta. Kolem spousty běžkyň ve sportovním oblečení. Běhající rychle i pomalu. Všudypřítomný běžecký duch zapříčinil, že jsem se přes náročnou cestu a časový posun začala na nedělní půlku neskutečně těšit. Daly jsme si večeři. Silnější kusy ještě obcházely obchody, slabší odpadly. Hádejte, ve které skupině jsem byla. Budete se divit, ale v té druhé. Něco v hlavě mi říkalo, že bych měla jít spát, abych náročné dny, které mě čekají, zvládla. Udělala jsem chybu. Jet lag na sebe nenechal čekat. Stejně jsem neusnula a jen sebou házela na posteli. Velkoměstský hluk nebylo to, co by mě, která má okno ložnice do zahrady, uspalo.
„Proč pořád troubí? Jak je možné, že slyším hulákání až do pátého patra? Ticho!” točilo se mi v hlavě dokola. Konečně klid. Jsou skoro tři hodiny. Usínám.
Píp... přišla mi SMS z domova. „Takže to se nepovedlo,” pomyslím si a snažím se znovu usnout. Přehazuji své tělo z pravého na levý bok a opačně. Zdřímnu na slabou hodinku. Přestože se snažím časový posun neřešit, je tu. I když jsem si nastavila hodinky na místní čas, moje hlava se s tím nemůže srovnat. Pořád přepočítávám. Plus devět, mínus devět... jsem z toho už úplně zblblá. Kromě toho mám hlad. „No jo, u nás je čas oběda.” Kolem šesté ranní už v posteli nemohu vydržet a vstanu. V osm máme s holkama sraz na recepci na společný běh.
Město se pomalu probouzí. Běžkyně i běžci už vyrazili na trasu. Jako my. Celá naše výprava proběhla kolem expa, daly jsme si rozcvičku. Zastavily se u Nike obchodu, kde je ohromná výloha polepena jmény přihlášených běžkyň. Podle abecedy. Našla jsem se! „Cože, mé jméno na výloze v San Franciscu?” Se svým jménem Zuzana jsem úplně poslední (no, doufám, že to není nějaké znamení:).
A už běh k oceánu. Přiběhly jsme na molo, kde jsme nafotily pár fotek s mostem. Ne, není to slavný Golden Gate, ale nějaký jiný...
Uběhly jsme 6km a poté zašly na snídani. Pak už zase do víru velkoměsta. Na několik hodin mizíme v nákupních centrech zjistit, co je v Americe levnější a nakoupit nějaké dárky. Když se s holkama scházíme, sotva pletu nohama. Nejen, že jsem se v obchoďáku naprosto vyčerpala, ale dokonce jsem i zabloudila. Když jsem se potřetí ocitla nechtěně na stejném místě, začala jsem podléhat panice. Kdybych nepotkala Lucku, snad tam běhám dones. Bolí mě nohy, záda, mám hlad i žízeň. S tímhle by Miloš Škorpil, můj běžecký guru, určitě nesouhlasil, takhle se vydat ze všech sil ještě před závodem. Večer padám naprosto vyčerpaná do postele. Vím, že den nebyl z taktického hlediska pojat správně, ale v duchu Carpe Diem! to jinak nešlo. Nebudu přece ležet v posteli, odpočívat, doplňovat sacharidy a tekutiny, když jsem poprvé a možná i naposledy v SF a shopping přece musí být (i když vyčerpává a na konec mě vůbec nebaví!).
V posteli se opakuje scénář minulé noci. Pravý bok, levý bok. Proč je tu na ulici takový kravál? Kolem druhé hodiny místního času trochu zaberu, ale ve třičtvrtě na čtyři už koukám, jestli není čtvrt na pět, kdy mám nastavený budík. Není, přesto vstávám. Sprcha. Promazat vazelínou nohy. Zalepit puchýře, které jsem si včera vtipně udělala, když jsem při lítání po obchodech měla nízké shrnuté ponožky v běžeckých botách (já pako!!!). Budu doufat, že to náplast dnes zvládne. Ale co, na puchýře se neumírá, trocha bolesti... to zvládnu ... musím.
Hotel je plný běžkyň. Od páté hodiny máme připravenu běžeckou snídani. Dávám si ovesnou kaši s banánem. Ještě si přidávám. Piji džus, vodu a kávu. A pak už běhám jen na záchod. Venku je zima, my v běžeckém. Čekáme ve vestibulu hotelu. Mírná nervozita. Křečovité vtipkování. Na start do našeho koridoru to máme jen pár minutek.
„Jdeme,” zavelí Lucka.
„A sakra, chtěla jsem jít ještě na WC. No nic, musím se držet holek, pořeším to později.”
Venku vládne nádherná atmosféra. Tma. Světla velkoměsta. Tisíce běžkyň. Smích a halas ozývající se ze všech stran. Fotíme se. Celá naše výprava s vítězými gesty. Hraje nahlas muzika. Stojíme připravené na start. Necháváme se strhnout hudbou a tancujeme. „Zase se vyčerpávám předem, ale nejde to jinak.”
Křičíme na sebe, jaká je to super párty.
6,30!
První startovní vlna vypuštěna. Nás vypustí za deset minu. Tak si zatím užíváme mejdan plný světel, hudby, tance, úsměvů a radosti. Strach z trati se vytratil neznámo kam. Mám husí kůži i slzy v očích, když si to naplno užívám.
Časomíra odpočítává po vteřinách. Na displeji svítí 9:59, světelné vodopády a hudba sílí. Vybíháme!
To be continued... (Pokračování příště...)
