Tento blog je otevřeným dopisem pro Renatu Fíkovou, aby věděla, že může být hůř.
Milá Renato,
s chutí jsem přečetla Tvůj blog. Pak jsem si povzdechla a má ženská solidarita mi řekla, že Tě musím, coby o pár let zkušenější, připravit na to, co Tě ještě čeká. Tím, co právě prožíváš s klipsnami, jsem si kolem třicítky také prošla.
Předpokládám, že někteří chlapi jsou všichni stejní, a proto Tě chci seznámit s budoucností. Víš přece, že budoucnost přeje připraveným.
V den, kdy obdržíš jako dárek cyklistické boty, které jsou tvrdé jako prkno, stejně tak těžké a v místě, kam si vkládáme vložku se srdíčkem, abychom neměly příčně ploché nohy, mají železo, zpozorni. V ten okamžik se Tvůj drahý rozhodl udělat z cyklistky bikerku.
Pak přijdeš ke kolu. Zjistíš, že šlapky zmizely úplně a na jejich místě se nachází nějaké železo velikosti 3x2cm. Budeš seznámena s takzvanými nášlapy neboli kufry, jak je nazýváme my „bajkeři”.
Pokud jsi se trápila s přestupem ze šlapek do klipsen, připrav se na podobné peripetie. Přestože jsi již dokázala, třeba o půlnoci, předvést pohyb vzad, kterým se dostáváš z klipsen, tak od této chvíle na tohle zapomeň. Jakoby nikdy pohyb chodidla vzad neexistoval. Musíš se přeorientovat na zkrut chodidla a vytočit patu ven. Pak uslyšíš křupnutí a jsi volná.
Jakmile poprvé nastoupíš na kolo a zaslechneš charakteristický zvuk zacvaknutí kufrů, stává se z Tebe a bicyklu jediná jednotka. To monstrum přestaneš ovládat Ty, ale ono ovládne Tebe. To pochopíš při prvním, druhém, ... , stém sestupování. Pohyb vzad, nic ... pád k zemi.
A co Tě čeká při výjezdu nahoru na horu? Nejdříve v prudkém kopci zjistíš, že nemůžeš z kola vystoupit, a proto pojedeš dál. Cestu budou lemovat šťastlivkyně, které podobné sadisty doma nevlastní a spokojeně povedou svá kola osazená normálními šlapkami nahoru. Ty se kolem nich budeš plazit v posledním tažení a závidět jim, že si klidně jen tak, mohly sestoupit z kola. Nahoře Tě sice budou spolujezdci muži oslavovat, ale Ty budeš kroutit očima a kymácet se na okraji „prý vyhlídky”. Ty před sebu uvidíš pouze propast. V duchu přeříkáš několik Otčenášů. Pak se tiše smířiš s tím, že si vyhlídku prohlídneš zezdola a zcela vyrovnaná budeš očekávat pád. Ale v tom okamžiku se nad tebou nebe slituje, nebo pud sebezáchovy nabyde vrchu, a Ty nohu z nášlapu osvobodíš.
Pokud se Ti v terénu podaří z monstra zvaném kolo vysvobodit s tím, že kolo přes kameny, pařezy, kořeny povedeš, nemysli si, že máš vyhráno. Ta železa na botě hrozně kloužou. A protože naši muži nejsou žádná ořezávátka a žádné rozmary počasí je nevyvedou z míry a neodradí od cyklo vyjížďky, jezdíme v dešti, na sněhu, ve vichřici i v bouřce. Předpokládám, že Tvůj drahý si s mým nijak nezadá.
Takže milá Renato, ale i další stávající cyklistky a budoucí bikerky, přeju Vám všem šťastnou jízdu a vězte, že do dvou let si na ty kufry zvyknete. Nohy pak už budete vycvakávat zcela automaticky. Když jsem to dokázala já.
Zuzka Součková rádoby bikerka
P.S.: prozradil mi kamarád (muž!), že i on měl stejné problémy při pořízení nášlapů.
