„Ty jsi fakt cvok, v tvým věku,” slyším čas od času. Mezi mými známými se nacházejí i tací, kteří mě považují za šílence. Nerozumí mi. Nevěřícně kroutí hlavou, proč se pořád honím. Pokud mlčí, poznám to z jejich pohledů plných nepochopení a údivu.
Je vám všem jasné, že mluvím o běhu. Chápou mě lidé, kteří neúnavně nasazují běžecké boty a dobrovolně se, jako já, ničí při běhu. Pak ještě ti, kteří mají sportovního ducha. Ostatní si myslí, že jsem blázen, a že bych vzhledem ke svému věku už měla mít rozum, zklidnit se a s během se nadobro rozejít. Přitom mě straší, že nedopadnu dobře, vypadám mizerně, sešle. A pokud s během nepřestanu, nejpozději ihned (!), špatně skončím.
No dobrá, jak chcete. Nebudu pořád chodit kolem horké kaše, řeknu vám to na rovinu. Dokud mi bude tělo sloužit, budu vybíhat v běžeckých botách na cesty známé i neznámé.
Jako tuhle. Trávili jsme víkend u kamarádů. Do sobotního rána jsem se vzbudila se začínající rýmou. Mezi dvěma záchvaty kýchání jsem se polekala, že mým plánům odzvonilo. Vzala jsem si totiž s sebou běžeckou výbavu a rozhodnutí, poběhat trochu po okolí. Před svými bližními jsem rýmu zatajila. Mě přece nějaká blbá rýma nezkazí den. Všichni víme, že se musí pořádně vypotit. Někdo upřednostňuje pocení tělo na těle. Hádejte, jak ji vypotím já? Správně, jako pravý cvok - rozhodně během.
Vyrazila jsem na silnici, a už po pár set metrech na mě vykoukla polní cesta. Bez rozmýšlení jsem zabočila. Cesta končila hnojištěm po necelém kilometru, a protože na hnoji jsem svoji výpravu ukončit nechtěla, hodila jsem zpátečku znovu na silnici.
Na okraji vesnice vidím další cestu do polí. Proti mně si to štráduje starší pán s kolečkem. Usmívá se na mě, je mu jedno, že jsem cvok. Pozdravili jsme se a já se ptám na cestu. Sděluji mu své plány a on mě jako správný domorodec naviguje a vysvětluje, kudy mám běžet a kam se dostanu. „Sluší vám to, máte pěknou postavu,” loučí se se mnou. „Děkuju, to víte, běhám, abych si mohla dát kachničku a plzničku,” ale má slova nejspíš odnáší vítr, protože už samou radostí poskakuju pryč.
(„To byl ňákej slintal,” konstatuje mladší kamarádka, když jí to pak vyprávím. „V mým věku jem ráda za každý kompliment, i od slintala. To víš, už se mi to tak často nestává,” přiznávám pravdu, ale nejradši bych na ni vyplázla jazyk.)
Běžím cestou polňačkou. Skrz cáry mlhy prochází slabý paprsek slunce a kreslí po krajině zamlžené obrazy. Vzduch hořce voní podzimem. Cítím čerstvě zorané pole i tlející listí. Svěží vítr mnou profukuje skrz naskrz. V dáli vidím shluky krčících se domečků, a zvon na kostelní věži se tváří, jako když na mě mrká. Cesta pod mýma nohama se kroutí nahoru a dolů. Po hodině běhu udělám čelem vzad a hledám zpáteční cestu. Teď se vítr opírá do mých zad, je ke mně přátelštější a možná mě i trochu popohání.
Přistihnu se, jak si nahlas prozpěvuji společně s Hanou Hegerovou, která mi šeptá do ucha své šansony. Už dávno mám promočené boty, protože jsem proběhla vysokou trávou a nevybrala louži.
Je mi krásně, lehce, jsem šťastná. Nastupující únavu přehlušuje radost z pohybu. Náhle, jako blesk z čistého nebe, mnou projíždí poznání: „Vždyť i já jsem součástí téhle přírody.” Mám pocit naprostého splynutí a souznění. Cítím se svobodná. Jako pták? Nevím, jak to mají ptáci. Jen si to představuji, jak létají, kam se jim zachce. I já si tu tak pobíhám, kam se mi zachce. Nikam nepospíchám a žádná cesta pro mě neznamená překážku. Euforie ve mně vzrůstá. Dnes bych dokázala běžet až na konec světa.
Vracím se zpět. Pusu od ucha k uchu. Jsem sice unavená, možná opravdu vypadám sešle. Ale...
Snad jste z tohoto vyznání poznali, proč běh miluji.
