Když jsem koncem šedesátých let naskočila do základního vzdělávání, byla situace přehledná. Děti se dělily na hodné a zlobivé. Na chytré a hloupé. Na šikovné, pilné a na ty, co na školu kašlou.
Pokud se ve třídě objevil sígr, který zlobil, vyrušoval, neučil se, bylo mu fuk, jaké má známky, učitelé měli nástroje, jak ho zkrotit. Nestal se z něj sice génius, trávil většinu vyučovací doby na hanbě nebo za dveřmi. Když už bylo nejhůř, dostal rákoskou, kantor ho vytahal za pejzy a pozval rodiče do školy. Ti přišli, vyslechli si co a jak, a svého potomka ještě na chodbě zlískali tak, že si dva dny nesedl a nášup mu slíbili ještě dodat v klidu domova. Sígr byl pár následujících dnů jako beránek, seděl potichu, a občas se dokonce i přihlásil.
Po nějaké době mu otrnulo a situace se opakovala.
Alespoň takhle jsem to zažila v dobách svého dětství.
Když jsem začala chodit do školy coby matka, byl už ve třídě kluk s diagnózou. Tenkrát se jmenovala LMD - lehká mozková dysfunkce. Chlapec své spolužáky o přestávkách mlátil, na kantorku si netroufnul. Na rodičovské schůzce jeho maminka plakala, omlouvala se učitelce i rodičům ostatních žáků. Poprosila učitelku, ať žáka klidně vytahá za pejzy, nějakou mu flákne a celkově bude ráda, když učitelka použije nestandartní metody výchovy, které se používaly odjakživa a odjakživa fungovaly.
Jak chlapec s diagnózou dopadl nevím, moje dítě v šesté třídě odešlo na gymnázium, kde žádné diagnózy nebyly, děti zlobily přiměřeně pubertě, a alespoň v naší třídě rodiče ve svých potomcích neviděli nadlidi a většinu kázeňských přestupků dokázali společně se školou vyřešit.
Dnes je situace jiná. V některých rodinách se dítě vychovává po "západním" vzoru. Takovému dítěti se nesmí nic zakázat, aby neutrpělo újmu. Rodiče se v nich vidí a vidí v nich své bohy. Tyhle děti mohou všechno, nemají nastaveny mantinely a samy nevědí, kam až mohou zajít. Když se nad tím zamyslím, je mi těchto dětí vlastně líto. Jejich dětské duši musí něco chybět. Sama mám ráda, když přesně vím, kam mohu dojít a kde je to už za hranou. Dává mi to pocit jistoty. A u těchto dětí nejistotu, kterou nikdo nerad ukazuje, nahradí agrese. Agresor pak svoji malou citlivou dušičku obalí zlem a později úplně ztratí zábrany.
Kromě toho dnes už nejsou děti jen zlobivé, ale některé mají diagnózu a podle toho s nimi někteří rodiče zachází. "On je ten náš chudák, on za to nemůže, on je nemocnej..."
Pokud dítě doma neslyší, že učitelé jsou pitomci, když děti nezvládnou; pokud rodiče berou školu jako autoritu; pokud se rodiče zajímají o to, co dítě dělá ať už ve škole, či ve volném čase; pokud rodiče věnují dítěti svůj čas; pokud rodiče dokáží nastavit mantinely, za které ono prostě nesmí, pak může dojít k rozumnému kompromisu mezi dítětem, školou a rodiči bez ohledu na diagnózu. Pak by se nemuselo stávat, že děti budou šikanovat své spolužáky a dokonce i kantory.
Jinak, jak bych to, ehm, řekla. Osobně bych se za diagnózu přimlouvala. Tímto žádám vědeckou lékařskou obec: "Koukejte prosím vymyslet diagnózu na lenost. Už mě nebaví být obyčejně líná, já chci být taky diagnostikovaná."
