Nedobrovolná přestávka

Podzim mi běžecky sedl. Cítila jsem se plna síly a běhalo se mi dobře. Dokonce tak dobře, že jsem si zvedla týdenní tréninkové dávky. A pak, jako blesk z čistého nebe, to přišlo!

Na internetu se začaly začátkem října objevovat články známých trenérů, že v tomto měsíci by měli běžci zpomalit. Přestat dočasně s během. Věnovat se jiným aktivitám. Aby se tělo zregenerovalo a bylo připraveno na následující závodní sezonu.

A co já teď s touto informací? Nemohu přece přestat, přestože to píší hlavy pomazané. Mé běžecké vzory. Chci běhat pořád. Když neběhám, o běhání čtu nebo píšu. A konec konců, v mém podání není závod jako závod. V mém podání toto slovo nabylo poněkud jiného významu. Já každý běh, včetně závodu, běžím na prožitek. Ještě nikdy jsem nešla tzv. na krev. Jsem takový požitkový závodník. Prostě si užít běh, atmosféru. Potkat známé. Pobavit se. A výsledek? Ten je pro mě vedlejší. Dobrovolně přiznávám, že bych se nezlobila, mít lepší čas. Ale kde nic není, ani smrt nebere.

Následně jsem zjistila, že i jiní běžci či běžkyně odpočívají od běhu. A ouha. Co teď?

No nic, zatím budu běhat a až se vrátím ze San Francisca, kde běžím půlmaraton (1. část , 2.část , 3. část), nějak to pořeším. Když jsem se na konci října vrátila zpět do své rodné země, přichystalo si na mě počasí léčku. Ač téměř konec října, bylo nádherně. Pastí se stalo také to, že státní svátek vyšel na pondělí. A byly vcelku tři volné nádherné dny. Tyto dny jsem musela, chtíc nechtíc, naplnit během. A tak jsem běhala a běhala. Raději moc nečetla, jak ostatní odpočívají a ladí formu na příští sezonu.

V úterý 29.října k tomu tedy konečně došlo. „Ano, teď je ten okamžik, kdy si mohu dát pauzu,” řekla jsem si a ulehla na gauč. Své tělo toužící po běhu přemlouvala, ať vydrží, že mi následně poděkuje. Tělo protestovalo. Chtělo běh a jídlo. Dostávalo jenom jídlo. Váhu jsem raději obcházela velikým obloukem. Ale řekla jsem NE, tak NE!!! V úterý bylo krásně. Ve středu ještě lépe. A čtvrtek? Hezčí počasí posledního října nepamatuji, kam sahá moje paměť. V mé hlavě byste nenašli jinou myšlenku než na BĚH. V pátek se počasí konečně zhoršilo. Kromě toho jsem měla sraz se spolužáky. Když jsem si natočila vlasy, běžecké roupy mě přešly. Ovšem udělala jsem chybu. Hned, jakmile jsem vešla na srazu do dveří, byla jsem tázána: „Tak kolik jsi dneska naběhala?” Dovedete si představit, jak jsem se styděla při odpovědi, že dneska nic. A v úterý, ve středu a ve čtvrtek taky nic. Připadala jsem si jako podvodnice, která sice píše o běhání, tvrdí, že běhá, ale za poslední čtyři dny neuběhla ani centimetr. Veškeré důvody vypadají jako výmluvy. A já výmluvy nesnáším.

Pak přišla sobota. Mezitím jsem si na blogu 12Honzy přečetla, že na pauzu "peče". Že chce běhat a basta. To byla voda na můj mlýn. Sobota byl konečně můj den D. Ještě jsem ani nedojedla dýňovou polévku, ale už jsem rezolutně prohlásila, že jdu běhat. Kdo chce, ať se připojí. Připojil se Muž i pes. Nikdo jiný u stolu neseděl. Néé, pes seděl pod stolem. Muž též teď poslední dobou moc neběhal, páč si natáhl na basketu lýtko. Prej to zkusí...

Vyběhli jsme. „Au, co to je? Kolena? Dokud jsem běhala pětkrát týdně, nebolelo mě nic!” Teď jsem si dala čtyři dny leháro a kolena mi nějak zatuhla. Přístroj se zadřel. Ale po cca kilometru se zase promazal a bolest ustala. Honza to měl stejné. Vzpomněla jsem si na hlášku Honzy, svého Muže: "Píšeš, vypíšeš, nepíšeš, vyschne..." (prý se to týká "péra" ... přeberte si, jak chcete:-))

A tak jsem učinila rozhodnutí. Dokud mi to běhá, budu běhat. I s rizikem, že "vypíšu". Pro mě lepší varianta, než "vyschnout"!

Tímto se omlouvám všem chytrým hlavám, které nabádají nás běžce k odpočinku. Ale já jsem člověk, který jde vždycky vlastní cestou i když si na ní může rozbít nos.