„Kartičku máte?″ zeptala se mě paní magistra v lékárně, když jsem platila jedno balení pastilek proti pálení žáhy (očekávám náročné období). „Ne.″ „Vy nemáte kartičku?″ a udiveně si toho exota, tedy mě, skrz brýle prohlížela.
„Já kartičku nemám a nechci,″ nepodlehla jsem nátlaku. Fronta za mnou nesouhlasně zašuměla. „Vona nemá kartičku a nechce ji!″
Kartička, slevová karta. Přestože jsem v lékárně zrovna byla nad věcí, mám peněženku plnou karet. Kdybych chtěla, mohla bych s nimi hrát záchod. Znáte tu hru. Karty se rozprostřou obrázky dolů na stůl, aby se částečně vzájemně překrývaly. Doprostřed na tuto hromádku se postaví dvojice (ale třeba i čtveřice, šestice) karet tak, že tvoří stříšku (záchod). Hráči pak vytahují zespodu jeden za druhým karty tak, aby stříška nespadla. Komu při vytahování karet stříška – záchod spadne, prohrál.
Mám slevovou kartu do drogerie, do různých obchodů s ošacením, botami i do IKEA. Tam dostanu na svoji kartičku dokonce kávu zdarma.
Zrovna ten den jsem nechtěla slevovou kartičku do lékárny. Popudilo mě, jak jsou ostatní pohoršeni, když ji někdo nechce. Jsem takový člověk, který jde rád proti proudu. Jsem zdravá. A nejsem blbá. Vím, že kartičky pomáhají udržet zákazníky. Vím, že to není služba obchodníka zákazníkovi, ale služba zákazníka obchodníkovi. Když budu mít kartičku, půjdu raději do prodejny, kde mi dají slevu. Co na tom záleží, že si slevu zaplatím. 3% slevy z 50 Kč činí korunu padesát. Jestli tedy dobře počítám. Počítat sice umím, ale někdy mi dělají problém desetinná místa. Ale momentálně si jsem jistá. A uvědomuji si, že tu korunu padesát jsem už zaplatila.
A tak prosím obchodníky, ať mi už slevové kartičky nenabízejí. Až ji budu chtít, sama se ozvu. Já přece nechci nechci slevu zadarmo.
