Život si s námi umí zahrát. Tenhle příběh je pravda, a sním svůj klobouk, jestli vám budu lhát... Kdysi dávno, před dvaceti lety jsem si z porodnice kromě krásné holčičky přivezla i nezvaného návštěvníka.
Domů mě pustili v neděli dopoledne. Obě dvě jsme byly zdravé. Děťátko jsem kojila, a protože jsme spolu sdílely od porodu společný pokoj, byly jsme krásně sehrané. Jako zkušená matka po třicítce jsem si naplno užívala každý okamžik se svým miminkem, protože jsem tušila, že další už ne.
Po příjezdu domů se mnou začala třást zimnice, ale přikládala jsem to únavě z cesty. Zalehla jsem do postele, miminko si položila vedle sebe, do party jsme přibraly i zbytek rodiny, starší sourozence a tátu. Společně jsme se radovali z nového člena rodiny, který v klidu spal.
Ale mně bylo pořád hůř a hůř. Asi mám horečku.
„38,2°C, to je dost,“ pohlédl na teploměr můj muž. Rozklepala se mi brada, v očích se objevily slzy. Nedělní odpoledne, horečka a hormonální bouře šestinedělí - kombinace přímo vražedná. Hned jsem si určila diagnózu (zanechali ve mně kus placenty, který začíná zahnívat). Rozbrečela jsem se jako malé dítě, kterému vzali hračku: „Já tam nechci zpátky!“
Počkáme.
Miminko spokojeně spalo. Budilo se na kojení, manžel ho přebaloval, já v posteli krmila. Zpočátku se mu zdálo moc malinké, ale rychle si zvykl. Nic jiného mu nezbývalo. Byla jsem slabá jako moucha, když jsem začala zvracet a mít průjem. Hurááá, průjmem se určitě neprojevuje „zahnilá" placenta. Pro radu jsme neměli kam jít, se strejdou „Gůglem“ jsme navázali známost mnohem později. Bude to určitě z jídla.
Druhý den se nic k lepšímu nezměnilo. Přišel lékař, prohlédl mě, a že to vypadá na dietní chybu. Musím doplňovat tekutiny a držet dietu. Pro dítě to nakažlivé není. Mám nadále průjem, teplotu srážím zábaly.
Následující den přišla dítě zkouknout dětská lékařka. Chválila tatínka, jak se vzorně stará. Ten se dme jako páv a mě si nikdo moc nevšímá. Můj stav se lepší, teploty ustávají, průjem už není tak agresivní. Jím vařenou rýži s mrkví a suchary. Piji hodně vody, abych nepřišla o mléko. Dcera je pořád spokojená, spí polovinu noci a po nočním nakojení ihned usíná. Dítě vypadá, že mu nic neschází. I já se trochu zklidňuji. Zůstávám v posteli, manžel naplno převzal roli táty-mámy tří dětí. Nejstarší chodí do školy, prostřední do školky a miminko vyžaduje neustálý dohled. Mezitím nákupy, uvařit, školka, škola, napsat úkoly, vyprat pleny, vyžehlit je - prostě jen takové běžné činnosti patřící k mateřské dovolené...
Čtvrtý den s očima navrch hlavy přiběhl můj ošetřující lékař, že musí udělat výtěry. V porodnici a nemocnici se rozšířila salmonelóza, a nejspíš budu mezi nakaženými. Odebrané vzorky pošle do laboratoře a dá vědět ihned, jakmile se dozví výsledky. Zůstávám v relativním klidu, je mi už lépe a nemám internet.
Pátý den byl čtvrtek. Byla jsem fit. V rámci možností. Průjem jsem neměla, teploty také ne. Pořád jsem jedla opatrně a pořád jsem kojila své neskutečně spokojené hodné dítě.
Zazvonil zvonec (a pohádky je konec!). Z chodby slyším rozčilený hlas. Ale to už přichází postarší dáma v kostýmku, s drdolem až ke stropu, a mává mi před očima nějakou průkazkou: „Jsem z hygieny a jdu k vám na kontrolu. V porodnici byla zjištěna nákaza salmonellou, u některých maminek už máme výsledky. Vy máte veškeré příznaky. Jedla jste v pátek ten segedín?“
Kývám hlavou na souhlas. Přitom se mi podlomily nohy a roztřásly ruce tak, že jsem málem miminko, spokojeně spící v mé náruči, upustila.
Paní se podívala na mě, na miminko, znovu na mě, sundala a zase nasadila brýle. Přísným hlasem doprovázeným ještě přísnějším pohledem změřila mě i dítě a řekla: „A vy to dítě pořád kojíte?“
„Ano,“ špitla jsem.
„Uvědomujete si, že ho můžete nakazit a dokonce i zabít?“
„Mně ale už nic není, bééé,“ z očí se začaly hrnout přívaly slz a silné vzlyky lomcovaly mým tělem. Inu hormony s člověkem dělají své. Strach o dítě naprosto zatemnil moji mysl.
„Poraďte se se svým lékařem a pediatrem, ale jestli vám můžu radit, ihned, opakuju ihned, to dítě odstavte!“ kategoricky zavelela jako generál, shrábla své papíry do tašky, zvedla se a rázně odkráčela vyvolat paniku do další spokojené rodiny. Zbyla po ní vůně agresivního parfému, psychicky zlomená šestinedělka a matka vražednice v jednom. Pak ještě novorozenec, jehož život zřejmě visel na vlásku, který nic netušil a spokojeně spal.
Brečela jsem a nebyla ke zklidnění. Muž vzal situaci pevně do rukou a prý, že až se situace uklidní, vyjedeme si spolu na výlet do Paříže. V ten okamžik začaly brečet děti, že chtějí taky. Začala jsem znovu natahovat, protože na tak drahý výlet nemáme.
„Dost, přestaňte všichni řvát!“ nastolila pořádek hlava rodiny. Popadl telefon a začal obvolávat známé i neznámé lékaře, co máme dělat. Naše dětská lékařka na nic nečekala a přijela. Uviděla zlomenou matku a spokojené dítě. Nebála se v této nakažené domácnosti poručit si kávu. Mlčela, přemýšlela, míchala a popíjela. Káva ještě nestihla vystydnout, když řekla slova, která dodnes slyším: „Paní Součková, vy jste malou kojila v době, kdy nikdo nevěděl, že jste nakažená salmonellou. Vlastně to pořád nevíme. Jsem přesvědčená, že mlékem dodáváte dítěti protilátky. Víte, zjišťovala jsem si to v lékařských knihách, Obvolala jsem kolegy a nikde jsme nenašli případ, že by kojící matka své dítě nakazila právě salmonelou. Je prokázáno, že kojené dítě je mlékem chráněno před okolím. Rozhodnutí je na vás. Když budete striktně dodržovat hygienu a jestli se nebojíte, kojte dál.“
Byla to zkušená žena, která se dokázala vcítit do mé situace. Velice mi pomohla.
Výtěry prokázaly, že salmonelózu jsem měla. Výsledek jsem se dozvěděla v době, kdy jsem už byla naprosto fit. Stala jsem se doslova posedlá hygienou. Savo se na delší dobu stalo mým nejbližším společníkem. Jisté je, že z naší rodiny nikdo onu bakterii ode mne nechytil.
Svoji dceru jsem zdárně kojila deset měsíců.
Dnes, po více než dvaceti letech, Vám, paní doktorko, znovu děkuji.
