K zákonu o plošném zákazu kouření v restauracích, respektive ve veřejných prostorách se tady vyjádřila už kdekterá blogerská esa. Rozhodla jsem se také přispět se svojí troškou do mlýna.
Narodila jsem se jako nekuřačka a do patnácti jsem jí byla. Pak jsem se z mladické nerozvážnosti naučila kouřit a vydrželo mi to necelých deset let. Od svých pětadvaceti jsem se zařadila opět mezi nekuřáky, kam patřím dodnes. To jen tak na okraj z mého kuřáckého životopisu, aby bylo jasno, že jsem ve svém životě stála na obou stranách barikády.
Celý svůj produktivní věk žiji s člověkem, který kouřil, kouří a jestli ho nezabiju, bude kouřit i nadále. Jako polehčující okolnost mu budiž, že kouří dýmku a ona, nejenže tolik nesmrdí (dokonce voní!), mu celkem i sluší.
Je to moudrý muž, který ví, že spokojená je ta žena, se kterou se komunikuje a jsou plněna její přání. Neustále se mě ptá, co si má obléci, kam chci jet na dovolenou, co budeme mít k večeři, proč jsem nekoupila chleba, kam jdu a kdy přijdu, kde má čisté ponožky, proč vytírám jeho nejoblíbenějším tričkem, atd...
Nikdy se mě ale nezeptá, jestli si může zakouřit. Když já začnu: „Ty už zase kouříš? Nekuř! Kolik jsi toho už dneska vykouřil? To se nedivím, že ti došel tabák, když hulíš jako fabrika…” tak přepíná svůj sluchovod do módu „tady zurčí horská bystřinka” a jen se blaženě usmívá, aniž by na má slova jakkoli reagoval. Kuřáka nemůže od zapálení si nic odradit.
Jednu dobu jsme jezdili velká parta společně na hory. V chalupě byl zákaz kouření. Ale co udělali kuřáci? Ihned po vyskládání manželek, kufrů, lyží, sáněk a dětí z aut do pokojů vyhledali místo, kde budou následující pobyt trávit. Povětšinou to byla kotelna. Všichni kuřáci - baviči zmizeli ke kotelně, za nimi se vytráceli pomalu jako dým i ti, kteří chtěli být s nimi. Od kotle se ozýval hurónský smích a matky nekuřačky s kyselými ksichty seděly u stolu a nadávaly na zpropadené kuřáky, kteří jim kazí jejich nekuřáky.
Něco podobného jsem zažila na zájezdě s kamarádkami. Tři kuřačky a já. Jakmile autobus vyhodil blinkr směr parkoviště, holky začaly lovit v kabelkách cigára. Já toaletní papír. Vystresovaná, abych to stihla, jsem letěla na toaletu, ony si v klídku zapálily. Jejich potřeby velely – zakouřit, vyčůrat a pokud možno pak stihnout ještě dvě. To víte, že jsem s nimi ráda stála a dýchala jejich cigaretami zkažený vzduch. Večer se chodilo jen do kuřáckých hospod nebo se kouřilo na balkoně. A je vám určitě jasné, že jsem si na pokoji osamocena nečetla hodnotnou literaturu.
Díky životu mezi kuřáky jsem pochopila, že kuřákovi se nedá nic zakázat. Co se týče kouření, vždycky si najde cestu a výmluvu, aby si mohl zapálit.
Takže když zákon striktně zakáže kouřit v hospodách, nebude to kuřákům až tak vadit. Ale my všichni ztratíme možnost výběru. Otevřít si kuřáckou či nekuřáckou restauraci? Jít tam, kde se nekouří nebo zajít do zahulené putyky? Tento výběr nebude možný.
Všechno není pro každého a kdekdo vidí kouzlo tam, kde by ho druhý nehledal.
A když už jsem u těch zákonů, já bych byla pro, aby zákonodárci taky jednou udělali něco pro lidi.
Ať třeba zakážou lidem smrdět, přikážou jim zákonem pravidelně se mýt a prát si oblečení. Protože obzvlášť teď v létě je to neúnosné a jak k tomu my čistotní s citlivými nosy přijdeme. A taky, auta ať nevyfukují plyny a nezabíjejí nevinné. A konec konců, ať zakážou násilí, nenávist, závist, lenost a zlobu. A přikáží lásku a radost a úsměvy.
Pak teprve se všichni budeme mít dobře.
