Když mi bylo pět let, dostala jsem kolo. Bylo staré, rezavé, pamatovalo určitě druhou světovou, měnu i kolektivizaci vesnice a vůbec jsem na něm neuměla jezdit. Můj táta jej obrousil a natřel na červeno. S ohnutými zády mě naučil na něm jezdit. Tuhle dovednost jsem už nikdy nezapomněla.
Poprvé jsem si na něm rozbila kokos, když jsem neposlechla rodiče a sjížděla fanfarónsky před klukama kopec. Dole jsem se rozsekala na kaši. Z obou kolenou mi crčela krev a jizvy mám dodnes. A že to už bude půlstoletí.
Pak kolo z mého života zmizelo. Z prvního jsem vyrostla a zdědil ho brácha. Já, ač jsem toužila po novém, dostala jsem klavír. Na něm se, jak známo, jezdit nedá. Na kole jsem tedy jezdit nemohla a přes veškerou matčinu touhu se ze mě světoznámá pianistka také nestala.
To už jsem měla dvě děti, když mi Ježíšek přinesl skládačku. Na přední tyč umístil sedačku pro batole a já mohla zase vyjíždět. S dcerou jsme jezdily na nákupy nebo se přibližovaly po městě. Pro dítě to nebyly zrovna bezpečné okamžiky. Seděla přede mnou, takže jsem přes ní skoro nic neviděla. Ale zase mi dělala takový větrolam, já byla pěkně za ní schovaná v závětří. Občas vychýlila horní polovinu svého těla z osy, zůstala viset hlavou dolů a já měla co dělat, abych nás zachránila před pádem. Jednou jsem kolo opřela o stojánek i dítětem a poodešla. Holčička se zavrtěla, a i s bicyklem se odporoučela k zemi. Hlavička jen zaduněla o chodník a kolo ji přimáčklo k zemi. Dítě řvalo, jako by je na nože brali. Přestože dnes se vám mohu jevit jako matka vražednice, přežily jsem obě. Kupodivu bez úhony.
Když mi bylo třicet, dostala jsem první horské kolo. Občas jsem si na něm vyjela i jinam než do města na nákup. Pak se mi narodilo třetí dítě. A kolo začalo zase sloužit jako přibližovadlo po městě. Na kolo jsme přimontovali novou dětskou sedačku. Protože mezitím uplynul nějaký ten pátek, dokonce došlo ke změně režimu, byla nová sedačka již sofistikovanější. Barevná, vysoká, polstrovaná a umístěná za sedlem. Dítě v ní bylo pevně připoutáno, takže nehrozilo, že se vykloní a my půjdeme k zemi. Po čase i tahle dcera obdržela vlastní kolo, sedačka byla odmontována a já mohla začít vyjíždět nejen kvůli nákupům.
Pomaloučku, nenápadně se trasy prodlužovaly. Začali jsme jezdit s partou. A já jsem kolo začínala mít víc a víc ráda.
Moje láska ke kolu propukla naplno, když jsem obdržela růžovočerného Amuleta s názvem "NIGHT CAT". Tahle kočka šlape jako švýcarské hodinky. Přehazuje na první dobrou. Brzdí, kdykoli si zamanu. Vyjede se mnou každý kopec a každý kopec se před námi třese hrůzou. Spolu jsme ujely několik triatlonů, několikrát jsme jely stokilometrovou trasu, pokořily jsme šumavský Pancíř i krušnohorský Klínovec. Najezdily jsme stovky kilometrů v Bretani i v Chorvatsku. Vyvezla mě v Alpách na Krimmlské vodopády. Jezdíme spolu cestou necestou, přes kořeny a kameny. V blátě i po silnici. Je to moje holka.
Jen v době, kdy jsem si pořídila nášlapy jsme si trochu přestaly rozumět. Nášlapy jsou taková železa, jejichž jednu část máte upevněnou v botě a druhá část je místo šlapky. Jakmile nasednete na kolo, zacvaknete se a stává se z kola a vás jedna jednotka. Jeden celek. Jste ke kolu nekompromisně přikurtovaní. Při sestupování musíte myslet na to, že nemůžete sundat nohu ze šlapky, ale že se musíte vycvaknout. Je to jiný pohyb. Tak v době, kdy jsem jako pravá "bajkerka" začala jezdit s kufry (nemám na mysli cestovní kufry, ale takhle nášlapům my "bajkeři" říkáme), jsem se několikrát při sestupování poroučela k zemi. Pochopitelně jsem vždy měla dostatek diváků. Nikdo ale mé krvavé, hororové herecké etudě netleskal. Jako by se mi má „Noční kočka” mstila za to, že jsem vyměnila její původní šlapky. Ale zvykly jsme si obě...
Já to svoje kolo, které mě vozí, kam si usmyslím, prostě miluju.
