„Dneska s tebou pojedu nakoupit,” chtěl mi udělat radost. „Nééé,” křičela potichu ve mně každá buňka. „Tak to jsi hodný,” špitla jsem, snažíc se zakrýt nesouhlas. Už předem vím, jak to bude probíhat. Představila jsem si úprk kolem regálů s nákupním košíkem. Zase toho přivezeme domů polovinu.
Ono to má své výhody, když jede se mnou. Ne že ne.
Za prvé je gentleman. Nenechá mě manipulovat s nákupem. Veškerý nákup vyndá z košíku na pás, vrátí do košíku, odveze k autu, přesune z košíku do auta a z auta dodá až do kuchyně. Pokud jsem sama, tahám se s tím jako soumar, jak jinak, sama.
Za druhé. Bere si s sebou peněženku s penězi. A protože jak známo, placením člověk přichází o peníze, když platí on, v mé peněžence zůstává potřebný obnos na jiné další zbytečnosti.
Nechci se rouhat, jsem ráda, když mi pomáhá, ale...
Jakmile si vezmeme nákupní košík, stane se z toho mého zralého inteligentního chlapa náctiletý nevycválaný kluk, který závodí (asi) s klukem od sousedů. Cílem závodu je prolétnout marketem v pokud možno co nejkratším čase a naplnit košík. Vítěz zřejmě bere vše!
Vstupujeme dovnitř. Tajný závod startuje. Zatímco já ještě řeším neřešitelnou otázku, zda koupit čtyři rohlíky, což se zdá málo nebo pět a to mi přijde moc, on už zahýbá za regály. Naházím v panice blíže neurčený počet rohlíků do pytlíku zcela bezmyšlenkovitě a začnu ho stíhat. Cestou se trochu zaseknu u ovoce. Začnu přebírat pomeranče. Každý pěkně vzít do ruky, omrknout jej a odložit. Když takhle proberu celou bedýnku, uvědomím si, že jsou to ty, které nejdou loupat a že je vlastně nechci. U banánů si postup zopakuji, s tím rozdílem, že v nejspodnější krabici najdu banány té pravé zralosti. Mezitím se mi závodník někam ztratí. S plnou náručí jej vyhlížím a začínám být rozmrzelá. Najdu ho u toaleťáků. Už na mě zdaleka haleká: „Beru ti ten hajzl papír, kolik chceš kopií?”
„Proč ti? On ho snad nepoužívá?” v duchu se rozčiluji. „No přece tři, víš, že jinak se papír protrhne,” na chvíli se nechám jeho fórkem strhnout i já. Nesnáším protržený papír!
Pak naskočí na košík a jako na koloběžce frčí k pokladnám. Já v závěsu za ním balancuji na vysokých podpatcích. Chtěla jsem být za dámu, no, když už mám s sebou toho nosiče.
Předpokládám, že po průjezdu pokladnou spokojeně zkontroluje stopky. Myslím, že si nenápadně zapíše čas a večer v hospodě se s ním pochlubí ještě před prvním pivem. Doufám, že aspoň vyhrál.
Já musím na nákup za dva dny znovu, raději sama. Doma nám stále chybí po takovém nákupním maratonu spousta surovin.
A pak, jednoho dne, jako blesk z čistého nebe, mě osvítila myšlenka. Muži jsou od přírody lovci, ženy sběračky. Proč toho nevyužívám? To přece musím zkusit při nejbližší příležitosti!
Jakmile jsme projeli turniketem, dostal do ruky lísteček a já ho vyslala na lov. Kladla jsem mu na srdce, aby ulovil to nejlepší kuře a víno, které máme rádi. Aby pořádně zkontroloval, kolik kuřecích prsou je v balíčku, kolik má toaletní papír i papírové kapesníčky kopií, má-li tvaroh správnou tučnost, či není-li sýr prošlý. Způsob lovu jsem nechala na něm.
Pro sebe jsem si schovala jen takové libůstky, jako přebírání zeleniny a ovoce. Vybírání té největší a nejkrásnější okurky, když jsou všechny za stejnou cenu. Očuchávání rajčat i jablek. Osahávání paprik a zkoumání zralosti melounů.
Sešli jsme se u pokladny. Ve všech našich čtyřech očích svítila spokojenost. On uspokojil svoji loveckou vášeň a já sběračskou. Oba jsme ukojili svého pravěkého člověka v nás.
A já jsem se ihned po příchodu domů jala udržovat teplo rodinného krbu.
