Uchránit něčí počestnost je přetěžký úkol. Vyžaduje dvacetičtyřhodinovou bdělost.
Vzali jsme naši fenku anglického kokršpaněla na výlet do ciziny. Když už je to plemeno, které má cizí kraje ve svém názvu, je třeba ukázat jí i další země. Tedy jsme vyrazili přes Rakousko, Itálii a Slovinsko do Chorvatska.
Pravda byla taková, že ji vůbec cizí země nezajímaly, cizí jazyky už vůbec ne, štěkala pořád stejně a nijak se nesnažila v cizině zapadnout. Inu, je to anglická svéhlavá kokršpanělka. Ona totiž žádný jazyk nepotřebovala. Domlouvala se mezi svými úplně jinak. Byla právě v období říje a jediné, co ji na výletě zajímalo, byli psi. Bez ohledu na rasu, původ či jazykové vybavení. Jí šlo pouze o jedno.
Bylo mi jí až líto, jak smutně koukala na ostatní pejsky, kteří, stejně jako ona, byli se svými páníčky spojeni vodítkem.
Až jednoho krásného slunečného dne přiběhl On. Zřejmě nějaký místní seladon, bez vodítka, obojku, ale zato plný chtíče a možná i blech. Blonďatý Baron von Unterwrat. Přiběhl až k nám na naše výsostné území a začal s naší kokršpanělkou flirtovat. Ta byla jako urvaná ze řetězu, tedy z vodítka, ale já držela pevně. Na blonďáka jsme zadupali a česky jej poslali pryč. Kousek poodběhl a zase se vrátil. Zadupali jsme silněji a ještě jsme začali tleskat. Poodběhl a vrátil se! Znovu dupot, tleskání doprovázené prudkými trhavými pohyby těla od pasu nahoru i dolů a křik: „Mazej domů!!!” Strašpytel! Vzdal to! A už se neukázal. Trajdy zbyly jen oči pro pláč. Smutně, dychtivě koukala několik hodin do místa, kde zmizel. Až mi jí bylo skoro líto. No jo, ale po kom bychom pak vymáhali alimenty, že.
Pak začala kolem nás chodit dáma s francouzským buldočkem. Přestože je známo, že Angličani a Francouzi mají proti sobě historické výhrady, těmto dvěma to nevadilo. Měli jen jeden problém. Na konci každého vodítka byla jedna panička.
Ovšem francouzsko-buldočí panička byla slabší povahy než já. Její miláček si mohl dělat, co chtěl, a ona s tím byla svolná. Také tedy nemusela chránit počestnost své fenky a nemusela by eventuelně řešit, co s těmi anglo-francouzsko-kokršpanělsko-buldoččími štěňaty.
Než jsme se nadáli, byl buldoček mezi námi. A hned se začali namlouvat. Buldoček se s nějakými básněmi nezdržoval, vypadal, že půjde rovnou na věc. A ta naše slušně vychovaná Trajdy se začala chovat jako nějaká (t)rajda. Nejdřív si krátce očuchali zadečky a pak ona nastavila ten správný otvor, aby se nespletl. Ale paničce francouzsko-buldočkové se to také nelíbilo, jako mně. Tahala za vodítko a tichým hlasem přemlouvala: "Apollo, Apollo," pak říkala ještě něco, pravděpodobně italsky. Tomu rozuměla jen ona a onen pejsek, který dělal, že ji neslyší. Přitom tahala za vodítko, čímž mě vyděsila, protože buldoček má stejně široký krk jako hlavu, a už už se málem vyvlékl. Naštěstí v tom okamžiku vyvalil bulvy a obojek zůstal, tam, kde má být. Ještě chvilku Apolla přemlouvala, ale ten se tvářil, že tuhle ženskou v životě neviděl, neslyšel a vůbec: „Dej mi pokoj! Já tu mám důležitou práci!”
V okamžiku, kdy vztah francouzsko-anglický nabýval na těsnosti, jsem dospěla k názoru, že není čas na udržování korektních česko-italských vztahů, a že zasáhnu bez ohledu na diplomacii, panička Apolla popadla do náruče, omluvně se na nás usmála a jako pravá dáma s psíčkem odkráčela pryč.
Zbyly jen smutné psí oči. Čtyři.
A tak jsme naši fenku uchránili před cizími uslintanými psy. Pravda, smutnila ještě několik dní a možná ji dodnes mrzí, že si nevyměnili adresy. Alespoň ty e-mailové.
Raději jsme jí ukazovali krásy přírody jako západ slunce nad mořem, skalní útesy či mořské ježky.
Zde na fotce vypadá, že se jí západ slunce líbí, ale nejspíš se usmívá na nějakého psa.
