Tři slova, osm písmen. Zakletá do kouzelné věty, která dokáže měnit a změnit životy. Po vyřčení téhle věty už není nic, jak bývalo. Nikoho ze zúčastněných nenechá v klidu. Ti se buď radují nebo hroutí. Ale každý reaguje.
Kdysi dávno v minulém století jsem, ani nevím jak, přišla do jiného stavu. Já samozřejmě vím, jak se to stalo. Nicméně mě pořádně zaskočilo, když jsem zjistila, že zpoždění není zpoždění, ale už tříměsíční těhotenství.
V době studené války počátkem osmdesátých let byla v tehdejší ČSSR o informace nouze. V denním periodiku Rudé právo se řešilo, jak splnit pětiletku za dobu kratší než pět let, hlavní událostí dne byly sjezdy KSČ, KSSS a další zajímavosti ze života socialistických soudruhů. Květy a Vlasta, časopisy pro ženy, nám ukazovaly zasloužilé soudružky, jak přebírají Řády práce. A pak ještě návody, jak si uháčkovat bikiny. Internet neexistoval a telefon měli jen vyvolení. Mluvím samozřejmě o pevné lince.
Co se týkalo těhotenství a porodu byla jsem odkázaná na zkušenější kamarádky. Dovedete si, dnešní nastávající maminky, představit, jaké by to bylo žít bez mimibazaru, či facebooku?
Navštívila jsem kamarádku a její nádherné miminko.
„No tak povídej, jaký to bylo?” Alena byla novopečená matka, tři týdny po porodu. Holčička sladce spala v kočárku zabalená do bělostných krajek.
„Strašný!” vyhrkla jedním dechem a mně se rozklepala kolena.
„Fakt? I ne!” snažila jsem se jí namluvit, že kecá a straší mě zbytečně.
„No tak si představ, že ti tou minidírou proleze takováhle hlava,” zálibně se podívala do kočárku, strčila holčičce do pusinky dudlík, který nejdřív olízla, a uhladila vlastnoručně ušitou peřinku.
Hlavička se mi jevila gigantická oproti dírce, kterou prolezla. Předpokládala jsem, že Alena má dírku přibližně stejně velkou jako já. Podívala jsem se na své teprve narůstající bříško a zadoufala, že mému potomkovi tak velká hlava nenaroste.
„Bolesti, jsou strašný! A úplně nejhorší bylo, když doktor řekl - ‚Sestři, musíme provést nástřih’. Vzal do ruky nůžky na drůbež, chvíli s nima šemoval mezi mýma nohama, pak to křuplo, jako když porcuješ kuře a mezitím na mě řval, ať nedávám nohy k sobě, což jsem samozřejmě instinktivně udělala. Vždyť vona mohla mít hlavičku na placku.” To jsem už slyšela zdálky, protože jsem rychle odběhla odložit do nejbližšího křoví svačinu i kuře, které jsem měla k obědu.
„A nejhorší je prej laktačka,” vychutnávala si mě sadisticky Alena, když jsem se celá zelená vrátila zpátky ke kočárku.
„Laktačka???”
„No laktační psychóza. To prej jedna čerstvá matka upekla svého novorozence v troubě!”
„V troubě?” neměla jsem už co zvracet.
„A pak to dítě jako snědla?” potlačila jsem další nával nevolnosti.
„Neblbni a nedělej z toho grotesku, zavřeli ji do blázince,” s očima plnýma strachu, co všechno může novopečené matky potkat, jsme se obě dvě otřásly.
Mé těhotenství pokračovalo. Žádná zkušená rodička mě nešetřila. Historek jsem slyšela tolik...
„Měla jsem porodní bolesti dva dny a dvě noci! Lezla jsem v porodnici bolestí po zdi!”
„Ta cikánka, co rodila vedle mě, řvala tak nahlas, že jsem měla tři dny zalehlé ucho. Pak za dva dny utekla z porodnice za svým starým a dítě tam nechala. Policajti ji přivedli další den. Všem, který jsme nemohly ani sedět, vykládala, jakej měli sex,” otřásla se znechucením Dana ještě dva měsíce po porodu.
„Jedný mojí známý nestačili dát klystýr. Jenže ona při tlačení dítěte ven vytlačila i borůvkový koláče, který ten den snědla. Je ti jasný, že koláče už nevypadaly jako koláče, a všechny kolem sebe, i doktora, vohodila,” vyděsila mě k smrti Pavla. Naštěstí budu rodit v únoru, kdy jsou borůvky nedostatkovým zbožím, uvědomila jsem si a ulevilo se mi.
Kamarádka kamarádky škrábala omítku, aby zahnala nedostatek vápníku a stejně přišla o tři zuby!
Zdena přibrala třicet kilo!
S Táňou otec jejího dítěte už nechce spát, protože prý má pocit, že souloží se (svojí!) matkou.
Karla ztratila veškerou chuť na sex, když zjistila, že dítě je ten pravý smysl jejího života. Od porodu, což jsou skoro dva roky, se svým mužem nespala. „No a její muž už chrápe s Ivanou, ale slib mi, že to nikomu neřekneš!” svěřila mi tajemství, které nedokázala udržet, Soňa.
Ale byly dokonce novopečené i dřívepečené matky, které prožily spokojené těhotenství, klidný porod a žily obyčejný život se svými muži i dětmi.
Dostala jsem tolik informací, že jsem byla zmatená jako zvíře.
Své těhotenství jsem přežila.
V úvodu začínajícího porodu jsem střeva pro jistotu vyprázdnila doma na toaletě (maminka se chytala za hlavu, jaký to byl nerozum, vždyť jsem svého potomka mohla vyklopit do záchodové mísy - asi se to stalo kamarádce její kamarádky!). Sanitka ve sněhové vánici dorazila zavčasu. Před námi čtyřicet kilometrů, sněhové závěje a hluboká noc. Drncání urychlilo kontrakce, a já se bála, že dítě vyklopím už cestou. Zřejmě si saniťák, stejně jako já, nepřál rodit mě ve dvacetistupňovém mrazu v sanitce, a tak to kulil, co to dalo! Mezi námi, tehdejší sanitní vůz Škoda 1203 nebylo žádné Porsche, tudíž z ní nevydoloval nijak závratnou rychlost.
Stihli jsme to jen tak tak.
Ze sanitky jsem vylezla po čtyřech a saniťák mě přemlouval, že jsem člověk, ať se postavím na dvě. Trvala jsem na svém, už jsem si drahně minut jako člověk nepřipadala. Přivolal si tedy pomoc. Dva chlapi mě poponášeli až do třetího patra. Svého následníka trůnu jsem instinktivně přidržovala rukou v rozkroku. A bylo mi úplně jedno, že si sahám tam, kam mi to maminka zakazovala! Omluvou mi budiž, že jsem ho nechtěla vytrousit na chodbě.
Do deseti minut od příchodu na porodnické oddělení byl zdravý novorozenec umytý, zabalený a uložený v postýlce.
Já jsem si po několika letech dopřála ten luxus porodit ještě další dvě děti.
Přísahám na holý pupek, že ani první ani další těhotenství, porody a šestinedělí nezanechaly viditelné újmy na mně, manželovi ani našich dětech.
