Po kolejích jezdí vlaky. V dobách mého mládí byly špinavé, záclonky utahané, smradlavé. Záchody znečištěné, sedadla nepohodlná. Koženka na nich studená a při delší cestě dokázala přitáhnout do zadních partií pořádného vlka.
Tohle je hudba minulých dob. Dlouho jsem vlakem nikam nejela.
Až tuhle.
Na perón přijíždí rychlík R566. Průvodčí otevře dveře, což později budu kvitovat s povděkem. Po pohodlných schůdcích nastoupím. Usednu na své místo, na které jsem byla nucena zakoupit kromě jízdenky i místenku. V kupé je smrádek a horko, tak si otevřu okénko. Něco je tam sice napsáno, ale nemám brýle, tak jsem v klidu. Interiér vlaku je dnes podobný letadlu. Sedadla měkoučká, čalouněná, vše čisté. Vlak nekodrcá po kolejích, ale vznáší se jako na obláčku.
Přijde průvodčí, naštvaným pohledem zkoukne mě i okno, pak ho vztekle zabouchne: "Neumíte číst?"
"Umím," hrdě, ale dotčeně se na ni podívám a usměju se. Úsměv prý otvírá všude dveře. Jak vidno, ve vlaku na průvodčí to neplatí. Zamračí se na mě.
"Tak jste si měla přečíst, že okno se nesmí otevírat, protože tady funguje klimatizace," štěkne na mě jako fena pitbula na jezevčíka Elektronicky projede lístek, hodí ho po mně zpátky, odfrkne si nad debilitou pasažérky, otočí se na podpatku a odkráčí středem. Připadám si jako žákyně, která nemá domácí úkol.
Moje výstupní stanice se blíží, musím si ještě dojít na WC. Dveře jsou otevřené dokořán, tedy vejdu. Hned u vchodu na mě zeleně bliká nějaké světlo. Bohužel zase nemám brýle, tak jen bez čtení návodu na ně máčknu. Bliká pořád zeleně, ale dveře se zavírají. Nad světýlkem je čudlík, páčka?... nedokážu poloslepu rozklíčovat, o co se jedná, ale zvládnu vidět ON - OFF. Zmáčknu to! Neděje se nic, dveře jsou zavřené. Rozhlédnu se kolem. Jedno světlo bliká vedle toalety, další u umvydla, Las Vegas by bledlo závistí. Toaleta je prostorná, vzdušná, madla čistá, zásobníky toaletního papíru i ručníků plné. Dveře zavřené.
Inu usednu na mísu, abych vykonala svou potřebu. Náhle vlak přibržďuje a dveře se ve směru jízdy pootevřou. Nemám možnost vyskočit a situaci napravit, jsem právě v plném proudu. Ke dveřím bych potřebovala udělat minimálně tři kroky a to v tuhle chvíli nejde.
V tom okamžiku kolem prochází celá devátá třída i s učitelem. "Ty vole, vona tady sedí na hajzlu. Nekecej, fakt? No jo, pojďte se podívat!" křičí na sebe žáci a hrnou se k dokořán otevřenému záchodu. Já červená až na zadku, připoutaná k toaletě, kalhoty u kotníků, hlavu mezi rameny, oči točím k zemi. Dělám, že tu nejsem a vzývám zákon optiky - já nevidím vás, vy nemůžete vidět mě.
Tak tohle se naštěstí nestalo.
S modlitbou na rtech, aby nikdo nešel kolem, jsem se vyčůrala a přešla ke dveřím, abych je zkusila znovu zavřít. Blikačky blikají, dveře jsou opět zavřené, ovšem pouze jen do chvíle, než vlak cukne, či pojede zase z kopce.
Později se dozvídám, že ačkoli je všechno v elektronice, tak páčka na uzavírání dveří funguje mechanicky. Prostě hrubá síla. V tu chvíli mi chyběla. Bála jsem se ji na WC použít, abych se posléze dostala ven. Raději čůrat s otevřenými dveřmi než zůstat uvězněná na záchodě až do Polska.
Jízda vlakem je pro člověka, který jede jednou za iks let velkým dobrodružstvím. Předpokládám, až pojedu příště, bude se všechno ovládat pouhým pohledem, a to teprve budu potřebovat pořádné koule, vlastně oči!
