Kdysi dávno jsem bývala křehká květinka. Taková fialka, kterou utrhnete v lese, a už přede dveřmi bytu vyhodíte. Něžné fialové lístky uvadly, její krása odešla. Nemá-li ideální podmínky k životu, nevydrží, umírá.
Ani já tenkrát nevydržela nic. Přesto jsem se života držela zuby nehty.
Běda tomu, kdo uprostřed parného léta v autě rozpáleném na grilovací teplotu otevřel okénko. Tu scénu, kterou jsem dokázala předvést, protože by mě mohlo ofouknout, tu bych už nikomu, ani sobě, nepřála zažít. Často jsem plakala, obzvlášť když jsem toužila po nové kabelce. Pokud se na mě někdo utrhl, či se ke mně choval nekorektně, toužila jsem nebýt nebo aspoň být neviditelná. Kdybych žila o dvě stě let dříve, jistě bych omdlévala častěji než si měnila spodní prádlo. Několikrát v týdnu mě bolela hlava. Často bolely záda. Ven jsem vycházela dobrovolně pouze za ideálního počasí, což byla asi dvakrát do roka. Jindy jsem vycházela také, ale velice jsem trpěla.
Jenže jsem potkala svého muže. Je to Muž s velkým M. Galantní. Nikdy ženu nenechá vláčet těžkou tašku (ani mě!), vždy ženě pomůže do kabátu nebo z něj (i mně!), ochotně přidrží ženě dveře (mně taky!). Do restaurace vchází první, jinak dává ženám ve dveřích přednost. PhDr. Jiří Stanislav Guth i ten Jarkovský, pan Špaček ale i ostatní znalci etikety by z něj měli jistě radost.
Zřejmě pro nastolení rovnováhy má v sobě i stinnou stránku. Tento sportovec tělem i duší miluje boj s nepohodou. Ptáte se oč jde?
Krkonoše pokryl ledový poklop a všichni běžkaři čekají v hospodě na lepší podmínky. Tak to je přesně ten okamžik, kdy jemu se rozzáří oči, popadne své i moje běžky a se slovy: "Jdeme na to," naplánuje padesátikilometrový výlet. Zatímco já kloužu sem a tam, dva kroky kupředu, dva skluzy vzad a se zaťatými zuby přemýšlím, jestli zabiju jeho nebo raději sebe, on s lehkostí mistra kolem mě pobíhá a ubezpečuje mě, jak jsem dobrá, a že to dám!
Zuří živly, na krajinu se spouští hektolitry vody a každý normální tvor zaleze? "Nám" to nevadí, my jedeme na svých bicyklech dál, protože trasu musíme dokončit. (To nám je v uvozovkách - mně to vždy vadilo!)
A takhle jsme si roky a roky spolu žili. Já křehká květinka téměř uvadla vedle svého tvrďáka.
Je všeobecně známo, že se ženám v určitém věku snižuje produkce ženských hormonů. Smířila jsem se s knírkem, který oholím, je-li třeba. Pochopila jsem, proč tuky od určité doby bydlí raději na břiše než na zadku. Nic nenadělám s tím, že se mi v rohu čela dělají kouty a můžu být ráda, že má kštice zatím nezmizela v propadlišti dějin. Tu hormonální bouři, kdy ženské hormony ubývají a mužské nabývají na síle, jsem přijala odevzdaně jako přijímám výkyvy počasí. Co nadělám...
A pak jednoho dne jsem si uvědomila, že se něco stalo...
To se takhle chystám jet z práce na kole, když zahřmí. Mám to pouhých dvanáct kilometrů mírnými kopečky. Rychle, musím vyrazit, ať to stihnu, než začne bouřka. Právě nasazuji helmu, když zazvoní telefon. Můj drahý, galantní manžel, ten člověk milující nejen boj s nepohodou ale i mě, volá: "Tady je průtrž mračen, bouřka, kroupy, nejezdi, já pro tebe přijedu autem." Zaváhám, ale přikývnu (ženská stránka mého já je potěšena).
Mrknu na oblohu, která se černá jako noc, ale mužský ve mně řekne, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř, že se z toho přece nepodělám, a že čekat tady nebudu. Neohroženě mu vyjedu naproti a cestou se setkáme. Párkrát šlápnu do pedálů, když se to spustí. Nejprve velké těžké kapky, pak hustější těžké kapky, posléze se ten nahoře rozhodne, že vanu vylije naráz. Do toho se blýská a hřmí. Já na kole. Jsem v takovém klidu, až se sama divím, ale spoléhám na svého drahého starostlivého muže, který zřejmě jede proti mně. Jenže... V okamžiku, kdy se potkáme, mě přehlédne, protože není vidět na krok a on se soustředí na cestu. Chytnu zase obě řídítka, přestanu na něj mávat a pokračuji v jízdě svým směrem. Předpokládám, že když mě nezastihne na smluveném místě, obrátí auto a dojede mě. Což se také po nějaké době stane. Déšť se umoudřuje, bouřka utichá, vítr uvadá. Muž mě dojíždí a nakládá i s kolem do auta.
"Ach jo," posteskne si mužská část mého já, když se živly uklidní: "mohla jsem se tak hezky projet." A vlastně jen s velkým přemáháním děkuji, že měl o mě starost. "Celý život mě učíš bojovat s nepohodou a teď, když jsi ze mě už udělal skoro chlapa, mě před ní chráníš."
Ano! Za ty roky společného života se z křehké květinky stala stará dubová sukovice, kterou nic neskolí, dokáže se sama ubránit před nespravedlností světa, ničeho se nebojí a před "bubu" si nesedne na zadek. Mám pocit, že pomalu se ze mě stává chlap.
Bojím se jen jednoho dne. Dne, kdy poprvé pocítím nutkání prohrábnout si koule.
