Jsou dny, kdy sama sebe nepoznávám. Třeba řeknu někomu nepříjemnou pravdu do očí a pak jen sedím a přemýšlím, kde se ve mně vzalo tolik odvahy. Nebo naopak. Něco si myslím a nedokážu najít ani špetičku vůle, vyslovit to nahlas. Jenže to, co se mi stalo nedávno je z úplně jiného soudku, a také jsem se nepoznala.
Večer.
Při večerní hygieně pociťuji, že něco není v pořádku. Vypadám tak nějak divně, ale protože nemám brýle, svůj odraz v zrcadle nepitvám.
Druhý den - ráno.
Probouzím se, převaluji na posteli, není důvod někam pospíchat, mám volno. Vstávám, až když se mi chce! Dodržuji ranní rituály. Potmě doklopýtám na toaletu, kde se pomalu rozkoukávám. Podrobnosti z pochopitelných důvodů zmiňovat nehodlám.
Přesunuji se do koupelny. Jako všichni i my máme nad umyvadlem zrcadlo. Vím, že od určitého věku bych neměla, ale musím se do něj podívat. "Cožeee?" podlomí se mi nohy. Otáčím se, jestli někdo nestojí za mnou. Nikdo. Jsem tu jen já. A pak něco divného v zrcadle. Znovu se leknu. Sáhnu si na obličej. Odraz udělá totéž. Povytáhnu si vnější oční koutek a pokusím se usmát. Zrcadlo zrcadlí moje pohyby. Ale to, co se po mně na hladké skleněné tabuli se zadní stranou potaženou hliníkem opičí, to nejsem já. Vidím míšence Číňana, Vietnamce, Korejce, Thajce a jiných asiatů. Tam, kde mám své velké kulaté oči jsou jen štěrbiny zakryté nadočnicovými oblouky. Mé vyhublé tváře jsou pěkně naducané (babička by byla jistě spokojená, kdyby viděla mé tvářičky) a celý obličej vypadá jako měsíc v úplňku. Jen ta bledá měsíční barva chybí. Můj obličej se červená jako panna, kterou oslovil mládenec.
Obličej sice nabyl na rozměrech, ale mám pocit, že se srazil o několik čísel. Stejně jako vlněný svetr který jsem tuhle omylem uvařila v pračce. Nepomohla mu ani svěcená voda, ani modlitba, ani natahování, šel přímou cestou do popelnice. O modlitbu se nepokouším, natahování nepomáhá a svůj obličej do popelnice zahodit nemůžu. Nechávám si ho, i když zrovna není v kondici.
Pokouším se ledovat a nořím jej do ledové vody. Nevydržím to moc dlouho, protože mám na něm i dýchací ústrojí a to má po chvilce pocit, že potřebuje na vzduch. Snažím se sama sebe přesvědčit, že je to lepší, ale není. Zorné pole mám omezené, ve výhledu nahoru i do stran mi brání vlastní nafouklá kůže, která ještě ke všemu tomu neštěstí začíná svědit.
S otázkou na jazyku pro strýčka gůgla zapínám počítač. Zadávám klíčová slova - otok obličeje. Hned, jakmile se mi zobrazí odpovědi, vím, že to byla zásadní chyba. Ó chvála tobě, nevědomosti! Nejenže se dozvídám, že příčinou může být i rakovina či nedostatečnost ledvin, ale že je to opravdu nebezpečné, protože se mohu udusit.
Začínám cítit podivný tlak v krku, mám pocit dušení a přepadá mě panika. Přináším si telefon a na display nastavuji stodvanáctku. Ještě vyčkávám. Pak si představím situaci, jak se dusím a volám SOS. Hmmm, to už asi bude pozdě. Stejně počkám.
Po těle se cítím dobře. Tak si z nabízených diagnóz vyberu tu, která mluví o alergii. Je to reálné, jsem alergická na pitomce a blbce a včera jsem měla několik srážek. Ještě by to mohla být alergie potravinová.
Možná bych mohla jít k lékaři. Pak si vzpomenu, že čekárna je jistě narvaná, protože
a) řádí chřipky
b) byly zrušeny třicetikorunové poplatky.
Vím to ze zaručených zdrojů.
Silou vůle sebe donutím, přestat se pozorovat a začnu pracovat. Po několika hodinách otok padá níž. Už nevypadám jako asiat, ale pořád to ještě nejsem já.
Přijímám tuto lekci s pokorou a věřím, že tento den mým posledním nebude.
