- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Ten den jsem měla narozeniny. Není to nic neobvyklého, obvykle má někdy narozeniny každý z nás. A to každoročně. I když, žijí mezi námi tací, jako například Ivana Trump, které čas prý přestal odměřovat ve třiceti. Což bylo už strašně dávno. Mně ale čas běží, každý rok mám na pomyslném dortu o jednu svíčku víc, a nic si z toho nedělám.
Ten den jsem se zrovna snažila sfouknout padesát pět svící. Brzy ráno mi přišla esemeskou první gratulace, pak další a další. "Jé, ty lidi mě mají rádi," pomyslela jsem si, moje ego se uchichtlo pod vousy, nafouklo se a vypnulo hruď. Moji hruď!
Zrovna byl volný den a my s mým parťákem putovali po českých zemích na kolech. Neměla jsem čas odpovídat na blahopřání, což považuji za slušnost, tak jsem odesílala rychlou zprávou s díky. Pak najednou se telefon zasekl. Na krásné veršované přání expertky na matematiku jsem chtěla odpovědět několika smějícími se a tleskajícími smajlíky. Připadalo mi to tak vtipný a originální. V ten okamžik si ten chytrák, co si myslí, že je chytřejší než já, smartphone, postavil hlavu. Že s tím nechce mít nic společného, prý: "Opravdu chcete poslat tuto zprávu? Je možné, že příjemce ji nebude akceptovat." Co mi to tady vykládáš za blbosti, odpovím mu, ty asi tak víš, co bude příjemce matematička říkat a pink, zpráva letí éterem, přímo k ní. Pak rychle uklízím telefon do kapsy a snažím se dohnat drahého, který mi zatím na kole frnknul. Ten den se už na telefon nekoukám a do večera naháním svého cyklistu.
V podvečer, s jazykem na vestě, hladoví a špinaví, zastavujeme u hospody. Zároveň s objednávkou řízků, hranolků a piv vytahuju telefon, abych zase polechtala ego a měla důvod vypnout hruď. Přejíždím po displeji, otevírám zprávy. Vyvalím oči, vtáhnu hrudník. Z mého pyšného poprsí se stávaji vytahané ponožky. Vyfouklé ego se snaží fouknout zadkem, ehm, zadem. Od matematičky přišla zpráva: "Proč otazníky? Složila jsem ti básničku, myslela jsem, že budeš mít radost a jestli se ti nelíbí, promiň." Uvědomila jsem si, že telefon mě upozornil, že smajlíky asi nebudou přijaty. A nebyly. Místo nich dorazily otazníky.
Dovedu si představit, jak jí je. Sama vím, že je těžké cosi zveršovat. Nejsem žádný Jaroslav Seifert, přesto jsem tuhle chtěla poslat veršovánku. Kamarádka měla svátek a já jí chtěla udělat radost. Ať dělám, co dělám, rým na slovo svátek nepřichází. Čekám, že se mi něco snese shůry, z toho nebeského cloudového úložiště, a ono nic. Až najednou mi to dojde: svátek - pátek. Mám takovou radost, že udělám tři kotrmelce a jednu šišatou hvězdu. Při tom nezřízeném skotačení se verš vytrousí a jsem tam, kde jsem byla. Nic! Temno jak od Jiráska. Zkouším kotrmelec vzad, jestli se to nevrátí, šišatou hvězdu na druhou ruku stejně neumím, takže nic. V hlavě mi šrotuje: svátek - pondělí... což se přece vůbec nerýmuje! Nakonec jsem poslala přání obvyklé, nudné, tuctové - Všechno nejlepší k svátku!
Takže si dovedu představit, jak kolegyni bylo, když složila na mou počest báseň a já jí odpovím několika otazníky. Rychle jsem se jala vysvětlovat situaci, ona to pochopila, a nakonec jsme si obě poslaly několik smajlíků, které dorazily z mého chytrého do jejího nechytrého telefonu v úplně jiné formě a společně se zasmály.
A co z toho plyne? Co jsem tím chtěla říct? Nedorozumění je dobře si vysvětlit hned. I když se třeba bude zdát, že někdo z nás je za blbce, tak chytrý člověk pochopí. Pak se nestane, že se lidi na sebe mračí, a jeden neví proč. Děkuju za tuto lekci!
Další články autora |
Staré Hodějovice, okres České Budějovice
2 490 000 Kč