... to se budeme mít. V těchto dnech mi na ulicích doslova do očí padají velké sliby, které změní náš život od základů.
Těším se:
- že bude více strážníků, kteří budou chránit naši bezpečnost. (Doufám, že nebudou zalezlí na služebně.)
- že všichni budeme mít práci a bude vymýcena nezaměstnanost. (Nikde mi do oka nepadlo, jak politici zatočí s těmi, kteří se práci vyhýbají, ale zato berou tučné dávky od státu. Pevně věřím, že i toto někdo někde slibuje.)
- že konečně někdo zatočí s korupcí. (To bude pořádný kolotoč!)
- že až budu opět projíždět Prahou, nebudou nikde kolony. (Zřejmě konečně naučí lidi té zipovací metodě.)
- že nám nejmenovaný politik přinese nové šance. (Sice mi z ohromného billboardu, ze kterého na mě mrkal, neprozradil, jaké šance a čeho se týkají, ale věřím mu! Měl hezkou kravatu.)
- že udrží ceny tepla. (Asi i příští léto bude slunce hřát zdarma pro všechny.)
- že sníží zadlužení. (Zřejmě vyberou víc od nás obyčejných smrtelníků na daních. Jinak si to nedovedu představit. Těžko si uberou ze svého.)
- že prý si došlápnou na drogy. (Svěří snad tuhle problematiku do rukou - vlastně nohou - lehkým děvám? Ty mají se šlapáním zkušenosti a jejich došlap zřejmě bude mít i správný dopad.)
Zkrátím to, všichni slibují, že bude líp...
Jenže už jsem slyšela a viděla tolik slibů...
A proto si nemyslete, že jsem tak hloupá. Z těch předvolebních slibů nevěřím nikomu ani slovo. Nevěřím, že jde o naše dobro.
Nemám ráda, když mě někdo tahá za nos. Proto bych ocenila, kdyby někdo sebral odvahu a místo planých líbivých slibů dokázal veřejně přiznat: „Do politiky vstupuji pro svůj vlastní prospěch. Rozumíte?”
