Před pár lety navštívila naši rodinu zubatá s kosou. Přišla nečekaně nikým nepozvána a s sebou někoho odvedla. Tehdy jsem se setkala na vlastní kůži s hyenismem v médiích.
Ten osudný den jsem nebyla v dosahu jakéhokoli signálu. Přestože mě blízcí sháněli, volali, aby mi sdělili onu krutou pravdu, nemohli mě dohonit.
Až večer se mi dovolala maminka. Vše vylíčila a pak řekla, ať si pustím televizi, mrknu na internet, že je to všude. Při automobilové nehodě tehdy vyhaslo několik životů.
A opravdu, pustila jsem si zprávy a vidím, jak "černí havrani" vynášejí rakve. Zapla jsem internet a hned na mě vypadla zpráva o automobilovém neštěstí. Včetně fotografií z místa nehody. Další den byly na Blesku.cz již fotografie zesnulých a jejich příběhy ze života tak podrobné, že ani nejbližší všechno nevěděli. V den pohřbu přijela zároveň s pozůstalými i televize Nova. Velice se divili, že si nepřejeme žádný přenos ze smuteční síně. Přes naše protesty natočili alespoň krátký šot před hřbitovní zdí. V ten smutný okamžik nikdo neměl sílu se dohadovat.
Od té doby přemýšlím, jak je možné, že se to novináři dozvědí tak rychle? Dá jim někdo echo, že jsou na místě dřív než policie, záchranáři či pohřební služba? Dřív, než se zjistí, kdo se zabil? Jsou ti informátoři placení? A kde je nějaká etika?
Přemýšlejí někdy ti, kteří se u nehody ihned objeví, i ti co to natáčí, střihají, komentují a pak dávají do médií, ale následně i konzumenti, kteří u televizních obrazovek mlsně čekají na další lidské neštěstí, že jednoho dne právě oni mohou být přímými účastníky nehody? Či pozůstalými těch, kterým se stalo neštěstí? Že tragédie se jich může dotýkat osobně? Napadlo někdy ony lidské hyeny, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí?
Vždy, když dojde k nějaké tragédii a jsou toho plná média, myslím na to, že oni účastníci nehody mají někde své nejbližší pozůstalé a ti třeba náhodou musí vidět neštěstí svých blízkých po několik dní na obrazovkách a v titulcích bulváru.
Hyenismus některých nezná mezí.
