Když člověk trpí syndromem dráždivého tračníku, stává se z obyčejné vycházky drama, ve kterém jde nejen o zachování důstojnosti, ale i o čistotu prádla. Ačkoli se to po slovensky nazývá hnačka, zrychlení kroku nic neřeší!
Hned za domem máme divokou přírodu. Říká se jí sice městský park, ale park si představuju jinak. Jedná se o divočinu, kterou se naše město snažilo takzvaným projektem rekultivace zkrotit, ale jak už to bývá, větru, dešti neporučíš. Kanadské borovice, které zde byly za spoustu dotačních korun vysázeny, nevydržely víc sezón a byly převálcovány úplně obyčejnými bezy, břízkami a náletovými jehličnany. Nové cestičky zarostly plevelem a zůstaly jen ty původní, které se linou úplně mimo papír projektu. Kamenné dláždění zarostlo a schovalo se pod mechy. Inu, příroda má vždycky poslední slovo!
Já tenhle park miluju. Dlouhé roky vede většina mých cest do přírody právě tam. Pozorování přírody mě utvrdilo v tom, jak rychle se umí proměnit. Ještě včera byly stromy bez listí a dnes už pupeny popraskaly a na světlo boží se derou světle zelené lístky. V zimě je jeden den bláto, další dny už vám křupe pod nohama sníh, za pár dní se běloba změní v šeď a sníh v led. Jeden se ani nenaděje a už se brodí blátem.
Tak to jde den za dnem, týden za týdnem, rok za rokem.
Při mém dnešním výletu jsem si uvědomila, jak tenhle kus divočiny může být zrádný.
Bylo to tak, že se oběd rozhodl opustit mé tělo a to nejpozději ihned. Trpím totiž tzv. dráždivým tračníkem, což znamená, že sra.ími historkami bych své čtenáře mohla bavit donekonečna. Já se jim ovšem moc nesměju.
Ale zpátky k tomu obědu. Jakmile jsem zacítila známé nutkání v místech, o kterých se nemluví, věděla jsem, že je zle. Naštěstí jsem se dnes vybavila dostatečným množstvím papírových kapesníčků, pomyslím si. Nebude to jako minule, kdy jsem po vykonání potřeby zjistila, že ta boule, kterou jsem nahmátla v kapse, není papír na utření konce, ale igelitová rukavice, kterou jsem dětem ve školní jídelně podávala příbory. Hmm, to nebylo dobrý.
Tentokrát to klapne. Teď už jen rychle najít příhodné místečko. Včas! Ono je to těžké, listnaté stromy a keře jsou holé, oproti létu netvoří žádnou zeď, jehličnany jsou vzrostlé a za jejich kmenem by se schovalo možná tříleté děcko, nikoli šedesátiletá dáma. Rozhodně neudělám tu chybu jako tuhle, kdy jsem si vlezla za vyvrácený kmen, ale teprve po usednutí zjistím, že z druhé strany je holá pláň a rostoucí satelitní městečko. Musela jsem využít zákon optiky, který říká – já nevidím vás, vy nevidíte mě. Řeknu popravdě, nebylo to příjemné. Vrcholem pak byla ta igelitová jednorázová rukavice místo toaletního papíru.
Rozhlížím se kolem sebe – tady ne, tamhle taky ne, jéžišmarjá, hlavně se neposrat, tady by to taky nešlo, jéžiši, já už to nevydržím, nechci mít špinavý prádlo, už vidím, jak mi to teče z legín, notyvole, co budu dělat? V tom okamžiku je mi už skoro jedno, kde přidřepnu, za kterým bezovým keříčkem s větvemi tak tenkými jako hodinové rafičky.
Tenhle dráždivý tračník, to je vám věc. Tuhle jsem měla pojedla červenou řepu. Po ještě nestráveném jídle jsem si vyrazila ven. Střeva začala své obvyklé povídání a já mazala do křoví. V létě je menší problém najít příhodné místo. Dodnes je mi záhadou, že mé tělo opouštěla červená řepa, asi tak necelou hodinku po pozření. To přece ještě nemůže být stráveno a její cesta trávicím traktem nemůže být ukončena.
Můj muž tomu nerozumí, ale je to badatel a snaží se přijít věcem na kloub. Dlouhé hodiny se zabýval zkoumáním a přemýšlením, jak je tohle možné. Jeho závěr zněl: červená řepa předbíhá. Souhlasím s ním. Má svou teorii o vyměšování, která tvrdí, že pořadí přijímané potravy se při odchodu z těla nemění. U něj odchází každé ráno ve změněné konzistenci, vůni a barvě strava přijatá předchozího dne. Nejprve je na řadě snídaně, pak svíčková se šesti, následuje odpolední dezert a večerní klobása. Jestli je tam i půlnoční tatranka vdechnutá v polospánku nad dřezem, si není zcela jist.
Mimochodem, jistě jste si všimli, že jeho jídelníček není vzorový, přesto je štíhlý, v pětašedesáti pohyblivý, vitální a zdravý. Stejně, možná ještě hůř se stravuje jeho devadesátiletý otec a ten je taky vitální.
Tak vám vlastně nevím, jak to s tím stravováním je. Jedno vím ale jistě. Z domova musím vždy za všech okolností odcházet s dostatečným vybavením a hlavně se z toho nepodělat!
