Moje maminka měla velice přísnou, prudérní výchovu. Aby toho nebylo málo, stala se z ní učitelka. Vyslovit před ní jakékoli slovo označující jakýkoli pohlavní orgán, bylo jako sednout si na ostře nabroušený nůž.
S přísnou a prudérní výchovou pokračovala i u svých potomků, tedy u mě a mého mladšího bratra. Slova jako penis, prsa, oplodnění, porod a podobná se v naší rodině považovala za sprostá. Natožpak jejich pejorativní odnože. Všechny tyhle výrazy byly pro nás tabu. Ať dělám, co dělám, nemohu si vzpomenout, jestli jsme měli nějaký familiérní název pro pohlavní orgány. Nějaký ten pindík, pinďour, ptáček, pták, péro, pytlík, pinďulka, prcinka, pipinka?
Pamatuju si akorát, že když se kamarádce narodil bratříček, tak mi pyšně ukázala jeho, jak doma říkali, komínek.
Ve druhé třídě jsem zaslechla slovo, které mi znělo líbozvučně. "Prcat". Složila jsem na něj písničku, kde text songu tvořilo tohle jediné slovo v různých tóninách. Několik dní jsem ji pilovala v soukromí dětského pokojíčku. Už tenkrát jsem tušila, že na hudebním poli mi nejspíš pšenka nepokvete, ale má touha předvést své první hudební ztvárnění textu byla silná. Když jsem nabyla jistoty, že text o jednom slově umím dokonale, posadila jsem rodinu na gauč, na hlavu si nasadila hnědé punčocháče, které měly evokovat dlouhé vlasy, do ruky vzala místo mikrofonu švihadlo a začala pět. Matka mi nedovolila dojít ani k refrénu, když zařvala: "Dost!" Dostala jsem na zadek a přísný zákaz ještě někdy vyslovit tohle slovo! (Mami, já to nevyslovila, když je to napsaný, tak to přece není sprostý!) A tak moje hudební kariéra skončila dřív než mohla začít jenom proto, že jsem si pro zhudebnění vybrala špatné slovo. Na otázku "proč?" mi odpovědí bylo, že to je sprostý a že to slušné holčičky neříkají.
Podobně žádné odpovědi se mi dostalo, když jsem se o nějaký ten pátek později zeptala na věc, která mi už delší dobu vrtala hlavou: "Mami, a jak se dělají děti?" Matka zrudla, odešla ke sporáku a začala usilovně míchat upečenou bábovku.
Že se život točí dokola, jsem pochopila, když moje tehdy pětiletá dcera začala zpívat vlastní skladbu s oduševnělým textem: "Pipina, pinďour, prdel,..." Zatímco moje matka se řehtala nahlas, já hystericky řvala: "Dost! Tohle slušné holčičky neříkají!"
Prvního skoro nahého dospělého muže jsem viděla v patnácti letech. Učitelka mě dopoledne uvolnila ze školy, protože jsem měla horečku. Jdu opuštěným šedivým ponurým zimním městem (za mých mladých let byly ulice v pracovní době liduprázdné). Stál na rohu. Nevím proč, ale vždycky moje oči padnou tam, kam by neměly. Častokrát vidím věci, které vidět nechci. Tenkrát mé oči přitáhlo něco. Onen dotyčný držel v ruce hnusnou promodralou tlustou žížalu, která mu lezla z poklopce. Krve by se ve mně nedořezal. Komínek?
Vzala jsem nohy na ramena, utíkala pryč se srdcem bijícím až v krku a žaludkem naruby.
Mnohem otrlejší jsem byla a poměrně bezpečněji se cítila, když se profesor menšího vzrůstu opřel o katedru a z rozepnutého poklopce mu vypadlo cosi. Na stole jako na výstavce ležel kus strakatých trenek naplněný jeho mužskou chloubou. Ve třídě to zašumělo, některá z nás vypískla, profesor se lekl, odskočil od katedry a bylo po divadle. Otočil se ke třídě zády, zapnul poklopec, vytáhl notes: "Tak, kdopak nám dneska půjde k tabuli?" V místnosti bylo rázem ticho jako v hrobě.
Moje známá v létě na terase hospůdky, kde jsme popíjely víno, a přijela parta na kolech prohlásila: "Když vidím cyklisty, nevím kam s očima." Vykecala jsem to tehdy svému muži a on od té doby nosí na kolo volné šortky. Nebudu nic zastírat, oni i běžci v běžeckých leginách také kolikrát ukazují hodně. Já mám ovšem většinou smůlu. Běhají rycheji než já a tak je spíš vídám jen zezadu a zdálky.
Kamarádčin chlapeček si po příchodu ze školky sedl ke stolu. Složil hlavu do dlaní jako myslitel, dlouhou dobu zadumaně mlčel, což u něj bylo neobvyklé, a pak pronesl větu, které se dodnes smějeme: "Maminko, já mám pindíka, Petřík má pindíka, tatínek má pindíka, jenom Hanička má vepředu takovou malou prdelku."
