Je všeobecně známo, že Francouzky mají šarm, umí se oblékat, česat a za všech okolností jsou chic (čti šik!). Různé časopisy různým ženám různě radí, jak nejlépe, nejrychleji a nejlevněji francouzského šarmu dosáhnout.
Aby se z Češky stala žena s francouzským šarmem, musí nosit dle ženských časopisů rudou rtěnku, šály a šátky umně naaranžované kolem krku, halit se do plédů a ještě spousty dalších vychytávek včetně francouzského parfému a rádiovky na hlavě. To vše naprosto přirozeně.
Jak na francouzský šarm jsem mohla od raného mládí okoukávat od jisté paní Černé, dámy, která bydlela v přízemí našeho panelového domu. Na hlavě nosila celoročně baret neurčité barvy s anténou, nejspíš aby byla neustále na příjmu. Tento měla naražený hluboko do čela, čímž působila neobyčejně chic (čti šik!).
Kolem krku měla omotaný kdysi pestrobarevný šátek, který se působením poločasu rozpadu změnil v hadr. Celá byla zabalená do ohromného pánského kabátu (vychytávka, kterou nosit umí jen Francouzky!). Přes něj ležérně přehozený pléd, vzhledem připomínajícíl zplstnatělou deku. Dokonalý vzhled doplňovaly elegantní prstové rukavičky bez prstů.
Coby malé děti jsme paní Černou škádlily a pod jejími okny na ni láskyplně volávaly: „Černá bába, ježibaba!“ Za což se nám odvděčovala výukou francouzštiny. S dokonalým francouzským přízvukem na nás řvala: „Parrrchanti nevychovaný!“ a pak ještě různé varianty slov, ve kterých znělo ryčné "rrr", označující zadní i přední části těla. My jsme neměli čas dělat si poznámky, protože jsme zdrhali za roh. Já i můj bratr jsme přitom ještě dávali pozor, nejde-li matka, protože jednou nás při této výuce francouzských manýrů načapala, a zcela po česku nás zlískala přímo na ulici. Měli jsme pak čtrnáct dní domácí vězení a z výuky nám jistě hodně uteklo.
Později jsem pochopila, že francouzského šarmu těmito manýry paní Černé nedosáhnu.
I šla jsem na to od lesa. Tedy od drogerie. Zakoupila rudou, ale opravdu jak ruskou vlajku rudou, rtěnku. Přetřela rty, pro zvýraznění efektu několikrát a vyrazila do ulic. Svůj šarmantní vzhled chci u první výlohy zkontrolovat. „Fuj, to jsem se lekla,“ až jsem nadskočila, z výlohy na mě kouká upír, který právě vysál krev celému městu. Kapesníkem pusu drhnu, což efekt krvavých rtů ještě zvýrazní. Tak tohle se mi nepovedlo, ani tudy zřejmě moje cesta k francouzskému šarmu nevede!
Zkusím to přes šátek. Krásný, z pravého indického hedvábí. Několik hodin tu potvoru klouzavou aranžuji po francouzsku na svůj krk. Konečně jsem s výsledkem jakž takž spokojená a můj vzhled vzdáleně připomíná Mireille Mathieu nebo aspoň hajzl bábu od Sacré-Cour. S pocitem vítězství nonšalantně odcházím z domova. První rychlejší pohyb hlavou, závan vánku a z mého umně naaranžovaného hedvábí se stává hadr, který jsem si obtočila kolem krku, abych neměla angínu. Já už tedy nevím, jak to ty holky francouzský dělají, fakt!
A proto jsem se rozhodla na francouzský šarm rezignovat. Jsem pravá česká holka s českými kořeny, českými znaky, hovořící českým jazykem a nemám zapotřebí vnucovat se někam, kam nepatřím.
Pak ovšem nevím, kde atributy pravé Francouzky vzala moje dcera. Je sice pravda, nějakou dobu tam žila, ale nevěřím, že by to mohlo mít trvalý vliv. Kdybyste viděli jak jí. Nikdy jsem ji nepřistihla, že by se cpala tak jako já nebo její otec nad dřezem. Jídlo si vždy nandá na talíř a donese do jídelny ke stolu, kde distinguovaně pomalu pojídá sousto za soustem. Radost na ni pohledět. Ne jako já, která si večeři sežere cestou z kuchyně do obýváku (asi pět kroků!) a polévku srká nad klávesnicí. Připadá mi tolik francouzské, když servíruje předkrmy a deserty, či prostírá sváteční stůl jen tak, třeba i v pondělí.
P.S.: i když na francouzský šarm možná nedosáhnu, v srdci Evropy zůstávám Češkou a arabské způsoby mi sem k nám domů, prosím, netahejte!
