Nedaleko ode mě se stalo neštěstí. Zase jsem si uvědomila křehkost života. Nic netrvá věčně. A nikdo neví, komu se zlé vyhne. Jenže na to my nehledíme. Zcela dobrovolně ztrácíme schopnost prožívat malé denní radosti. Slovo pokora nám nic neříká. Ženeme se za nějakou chimérou, kterou jsme si vysnili, a pro samou honbu za ní zapomínáme žít. Vedeme žabomyší války, aniž bychom si uvědomovali, že kousek od nás lidé umírají v opravdových válkách. Plýtváme bez rozpaků jídlem a pitnou vodou, přestože pořád na naší Zemi lidé hladoví a žízní.
Často se pohybuji mezi běžci v různých běžeckých virtuálních skupinách. Získávám tam motivaci, inspiraci a nabírám nové zkušenosti. Nedávno v téhle virtuální realitě vznikl spor. Jak to s těmi běžci vlastně je? Zaslouží si pochvalu a uznání ten, který pomalým během uběhl pouhé tři kilometry, nebo jen ten, který je schopen měřit své síly pokud možno přímo s Usainem Boltem? Dle některých by ten, který běhá pomalu, neměl být za běžce vůbec považován. Určuje to, jaký je kdo běžec, dokonce jeho oblečení či boty v ceně, která dalece přesahuje celotýdenní nákup pro čtyřčlennou rodinu?
Stává se člověk lepším tehdy, když uběhne deset, patnáct, třicet, padesát kilometrů? Má právo dívat se s despektem na toho, který zvládne pouze tři kilometry a ještě je prokládá chůzí?
Všichni se brání, předhazují své argumenty a virtuální válka je na spadnutí.
I takové malicherné války se vedou.
Prosím vás, lidi, stůjte nohama pevně na zemi. Uklidněte se!
Žijme každý den, každou minutu, jako by byla poslední. Užívejme si života, který máme. Važme si, že můžeme žít v této zemi v tomto čase. Nesuďme toho, kdo je odlišný, má jiný názor či se projevuje, dovolím si říct, jaksi zvláštně. Ten, kdo vystoupil z davu, není zákonitě horší než ten, který s davem pluje.
Vždyť nikdy nikdo nevíme, co bude za chvíli!
A nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř!
