Jsem žena (to je novinka, co?). Celý život sbírám zkušenosti, dívám se kolem sebe otevřenýma očima, čtu, sleduju internet a dokonce jsem kdysi poměrně úspěšně ukončila vzdělávání.
Umím číst, rozeznám shodu podmětu s přísudkem, sčítám, odčítám, násobím i dělím jednoduchá čísla z hlavy, najdu v mapě trasu, umím se podepsat. Jsem schopná poskládat pár vět, aby dávaly smysl. Vím, kde leží Burkina Faso, New York i Austrále. V cizině se cizím jazykem dokážu zeptat na cestu (no dobře, za použití rukou i nohou!), i koupit v supermarketu bagetu, víno, sýr. Na nebi rozeznám Velký vůz a když se hodně soustředím, podaří se mi najít i Malý. Vím, že slunce vychází na východě a taky vím, kde zapadá. U nás za barákem.
Když jsem si myslela, že už toho vím dost, přišly chytré telefony. Asi aby mi řekly, že vím, že nic nevím. To jsem ale už dávno věděla a tak jsem si začala pokládat otázku - proč? Proč majitelé ty chytré přístroje velikosti středně velké čokolády pořád svírají v ruce, když to čokoláda není? Dobře, uvědomuju si, jak jsem primitivní, když jediná věc, kterou bych chtěla mít pořád při ruce je čokoláda. No tak jo, ještě řízek! A neschází jim ta ruka při vykonávání běžných denních činností? Třeba na záchodě nebo při řízení auta? A to tam pořád loví nějaká moudra? Teda, ti budou chytří, bodl mě osten závisti. A na malou chvíli jsem zatoužila vlastnit tuhle studnici moudrosti. Pak mi známá řekla, že díky "smartfounu" je pořád ve spojení se svými facebookovými přáteli. "A proč?" položila jsem otázku na úrovni tříletého dítěte.
"No, je zajímavý vědět, co kdy a kdo dělá."
"A proč si nezavoláte, abyste si tohle spolu řekli?" Pohlédla na mě a já v jejích očích zahlédla, že tato otázka ponížila výši mého IQ o minimálně třicet bodů.
Pokrčila rameny. Snažila se mě přesvědčit, jaká je výhoda znát i to, co nezná, všechno si najde a díky rozličným aplikacím je pořád v obraze. Pak sklonila hlavu a začala se už věnovat jen svému telefonu.
Stejně jsem to nemohla pochopit. Dělat ze sebe chytráka, který všechno ví, je stejné, jako nosit vycpanou podprsenku a chlubit se bujným poprsím, přestože po odložení podprsenky zůstává jen holá pláň. Jednou nastane den, kdy dojde k odhalení, a zklamání, které přijde, je víc než přiměřené a hodně, hodně nepříjemné.
Můj telefon není chytrý, není dotykový a nemá velký displej. Má tlačítka a věrně mi slouží k telefonování. Nepotřebuju a hlavně nechci být neustále připoutaná k internetu. Co znám, to znám a co nevím, mohu sice nastudovat, ale musím si zapamatovat a tak použít alespoň občas hlavu a v ní uložený mozek.
Ovšem dostalo mě, když jsem se nedávno dočetla, že vědci vynalezli aplikaci, která rozezná, proč dítě pláče. Tady.
Jsem matkou tří dětí. Ještě dneska se mi jako sklenice plzeňského orosí čelo, když si vzpomenu, jak dítě plakalo a nedokázalo říct proč. Asi proto, že novorozenec či malý kojenec ještě neumí mluvit.
Náš dialog se odehrával na vysoké úrovni: "Proč brečíš?" položím jako slušně vychovaná žena novorozenci otázku. Jsem jeho matka, mám nárok to vědět.
"Uááááá! Uáááá!"
Ptám se znovu. Zvýším hlas, ztiším hlas, zaprosím, zašeptám, zakřičím, zažadoním, snažím se dítě uplatit, změním hlas ve snaze ošálit ho, a stále dokola se ptám. Nic!
Odpovědí je mi jenom: "Uááááá! Uáááá!"
Protože dítě se mnou odmítá vést odbornou konverzaci na téma prdíky, bolavé bříško, nedostatek mateřského mléka, či dokonce plné kalhoty, musím zapojit své mateřské instinkty. Miminko přebalím, nakrmím, pochovám, snažím se ho uspat. Pokud brečí dál, celý postup vytrvale opakuji, až se dítě (povětšinou někdy nad ránem!) uklidní.
Ohledně aplikace, která přišla čtvrt století poté, jsem nadskočila radostí. Budoucí maminky, matky mých vnoučat budou mít klid. Přiloží k dítěti telefon a ten jim řekne, proč řve. Ač nejsem přímo technický typ, zajímalo mě, jak dokáže telefon(!) byť chytrý(!), vyhodnotit, co dítěti je. Když matka to dokáže stěží. To, co jsem se dozvěděla, mě dostalo jako rána palicí. Dělají si ze mě srandu, ti vědci? Telefon dokáže podle tónu pláče zjistit, jestli má dítě hlad, je mokré, nemůže usnout nebo se cítí osamocené. Aplikace nedokáže říct nic jiného, než to co matky beztak tuší.
A proto jděte s takovou vědmou kamsi... Maminky, používejte mateřské instinkty, než vás technika plně pohltí. Nepřikládejte zbytečně ke svým dětem telefon vyzařující bůhví jaké paprsky. Raději miminko zahrňte láskou, pochovejte, věnujte se mu. Určitě se vám to vyplatí.
Lidi, neblbněme, zapojujme zdravý selský rozum, zkušenosti a nespoléhejme se na techniku. Vždyť jsou to jen přístroje. Používejme tyto výdobytky civilizace s rozumem, nestavme je na pidestal a nedělejme si z nich novodobé bohy. Vždyť mají sloužit nám, nikoli my jim. Nestávejme se rukojmím ve hře, kterou s námi výrobci a prodejci těchto chytrých mašin hrají. Vždyť se z nás stanou úplní pitomci, neschopní zapamatovat si cokoli, protože se nebudeme potřebovat učit a používat mozek. Pak nemůže nastat nic jiného než konec civilizace. Vzpomeňme si, jak o tom napsal Karel Čapek už v roce 1920 ve svém dramatu R.U.R.
