Představuji si, že každý dostane do vínku určité množství trpělivosti. Někdo kbelík, někdo tři. Pak jsou nešťastníci, kterým byla dána stopička. A někteří netrpělivci tak pospíchají, že si to málo vycmrndají hned při porodu. Třeba já. Hrnula jsem se na svět jako o život, vybryndala skoro všechno a zbyla jen kapička. Ano, chtěla bych mít trpělivost.
Osud mi to kompenzoval alespoň tím, že mi do života nastrčil člověka, který se mnou má trpělivost už déle než třicet let.
Svojí kapkou trpělivosti musím šetřit. Nemám jí na rozdávání. Díky tomu se často dostávám do prekérních situací. Vždy jsem toužila být laskavou, trpělivou maminkou. Představte si situaci. Lednové pondělní ráno. Tma. Máme malý skluz, ale ještě trpělivě navlékám tříleté dítě do zimního oblečení, včetně kombinézy, čepice a rukavic. Prcek najednou ztichne, zrudne, vyvalí oči a pak s nevinně prohlásí: „Mami, já či kakat.”
Kdybych byla hlavní hrdinkou amerického filmu, jen pohodím zlatými, lehce zvlněnými vlasy, usměju se nádherným bělostným úsměvem a pronesu: „Ano miláčku.” Dítko s láskou vysvléknu, odnesu na toaletu a tam mu při vykonávání potřeby budu zpívat rytmickou písničku, aby se mu dobře kakalo. Přitom bych samozřejmě nezapomněla párkrát zopakovat: „Mám tě ráda, zlato!”
Jenže já jsem česká máma v osmdesátých letech minulého století. Máma, která musí odložit dítě ve školce, aby nejpozději za minutu sedm udělala na vrátnici svého zaměstnavatele "cink, cink", čili odpíchla si příchod. Pak osm a půl hodiny budovala socialismus s tužkou v ruce. S obavou, že přijdu pozdě do práce, cukám netrpělivě za zip kombinézy. Ten se pochopitelně zasekává. Odhazuji jeho i svoji čepici, stahuji punčocháče (jemu!). Vysazuji dítě na záchod. Mezi zuby cedím: „Dělej!” Netrpělivě nad ním podupávám a říkám si, že nechápu, proč se s tím tak se*e. To, že mu při utírání zadečku zašpiním košilku mě sice přivádí k šílenství, ale není čas ztrácet čas. Košilku se snažím uvést do původního stavu oním voskovaným toaletním papírem, který byl tehdy k mání. Nesaje vůbec nic, natož to, co se drží košile. Doufám, že dítko nebude celý den moc zapáchat. Koneckonců, já s ním nebudu a ve školce jsou na to určitě zvyklí.
Do práce dobíhám pochopitelně pozdě. Plížím se po čtyřech kolem vrátnice. Vrátný podřimuje. Hlavní nápor své pracovní doby má za sebou, další ho čeká až za osm hodin. Zvedám svůj ohnutý hřbet a vidím boty. Proti mně šéf. Tváří se vítězoslavně jako Čech Karel Němec, když 5. dubna 1909 dobyl severní pól a škodolibě prohlásí: „A hele, soudružko, dete ňák pozdě, nééé.” Koktám cosi o dítěti. Tu půlhodinu si stejně musím nadělat.
Ale má trpělivost dostávala na frak i s mnohem staršími dětmi. Podzimní podvečer. Sedím nad knihou, dítko si spokojeně staví stavebnici. Děj knihy je zdlouhavý a mně dochází trpělivost s hlavní hrdinkou. Vzpomenu si na slova učitelky: „Děti se násobilku musí naučit. Pořád jim házejte příklady…” A tak do poklidného večera hodím: „Třikrát pět.” Potomek jakoby nic!
„Hej , s tebou mluvím, třikrát pět.“
Dramatická pauza. Po dlouhé době: „Čtrnáct!“
„Nééé!" hulákám jak na lesy a cítím silný úbytek trpělivosti.
„Tak šestnáct?“ s otazníkem na konci věty se velikýma očima dítě na svou matku pátravě zahledí.
Ve stejném duchu probíhá procvičování násobilky pěti, šesti i osmi. Pociťuji naprosté selhání. Trpělivost se dostává do bodu nula. Zcela včerpaná, na pokraji sil se potácím spáchat sebepokání strčením hlavy do záchodu. Cestou si vzpomenu na rum který mám doma vždy připravený - do bábovky! Nemusím se dlouho přemlouvat a již notně nahýbám z lahve. Terapie má rychlý nástup. Hořkosladký zlatavý mok vniká do mých útrob, začíná hřát a já už nevidím budoucnost svého dítěte tak černě. Vždyť řemeslo má zlaté dno, všichni nemůžou být študovaný, a někdo taky musí dělat rukama.
Jeden se ale nemůže divit, že mezi matkami je tolik skrytých alkoholiček.
Dovede si někdo představit, jak trpím se svojí kapičkou trpělivosti třeba na houbách či při sběru lesních plodů? Ve frontě na cokoli? Když mi zamrzne počítač, zběsile mačkám všechny klávesy, které mají nějakou důležitost. Co se mnou dělá tiskárna, která nenasytně sežere několik papírů najednou, přežere se a přestane makat? V šílenství mě uvádí vyprávění děje jakéhosi filmu. Kuchařské recepty s více ingrediencemi než čtyřmi jsem ještě nikdy nedočetla do konce. Rychle jím. Čím méně času mám, tím rychleji mluvím. Netrpělivost se mnou cloumá v čekárně u lékaře, kadeřníka i na autobusové zastávce. Vlakové zpoždění ve mně vyvolává stavy blížící se nepříčetnosti. Polévku jím vroucí a včerejší jídlo, které nikdy nevyhazuji, studené. Svoji kávu vypiju dřív, než číšník řekne - prosím.
Denně se setkávám s nepřeberným množstvím situací, které mě konfrontují s nedostatkem trělivosti.
Je vám tedy jasné, že my netrpělivci potřebujeme, aby okolí s námi mělo pořádnou dávku trpělivosti, jinak bychom snad vůbec nepřežili běžné okamžiky všedních i svátečních dnů.
