Tu naši českou poštu miluju. Fakt! Nikdy mě nezklame. Už jste slyšeli, že zřídili novou službu? Kromě profláklých balík do ruky a balík na poštu, zavedli aktuálně předvánoční akci - balík v tom... jak bych to řekla, no v čudu
Celé odpoledne nevystrčím paty z domu, čekám balíček. Následující den nacházím ve schránce výzvu, že mě včera nezastihli, a že si mám balíček vyzvednout osobně na poště u přepážky. Zaskřípu zubama, ale jenom málo, je to už takový folklór, člověk si zvykne.
Tři dny sbírám veškerou odvahu, prosím božstvo, abych zvládla výlet na poštu. Přemýšlím, jestli je lepší opít se, nebo uvést se pomocí meditace do stavu nirvány. Nezvládnu ani jedno. Na nirvánu nemám čas. A alkohol? Jako na potvoru jediný, který se v mé domácnosti nachází, obsahují kapky na kašel. Množství alkoholu zanedbatelné, chuť odporná, takže nezbývá nic jiného, než se vydat na poštu při plném vědomí naprosto střízlivá. Aspoň si poplivu pravé rameno - tfuj, tfuj, tfuj, oběhnu třikrát kulatý kanál a pohladím černou kočku. Vykročím pravou nohou, a pak už jen děj se, co děj!
U balíkového okénka pouze jedna paní. Poskočím si radostí. Mé černé obavy byly plané. Pošta funguje, ne že ne, jak tvrdí všichni. Hurá! Řadím se do fronty čítající jednu osobu, vlastně dvě - mě a ji. Pusu od ucha k uchu. Po chvíli zbystřím, čekání se mi zdá nějaké dlouhé. Paní rve hlavu dovnitř, v okýnku je zalezlá po prsa a rozčileně gestikuluje. Zpozorním. Aha, řeší nějaké balíky, asi patnáct, které se ztratily. To bude dlouhý! Má radost byla předčasná. Asi to tu taky nefunguje, vždyt to tvrdí všichni.
Když trochu uhne, snažím se v balíkové místnosti najít balíček s mým jménem. Místnost je od země po strop plná krabic, obálek, větších, menších, obrovských i nejmenších. V tomhle chaosu nevěřím, že by byl někdo schopen něco najít. Předpokládám, že jediný způsob, jak něco vyhledat, je řadit zásilky podle abecedy. Na druhou stranu chápu, že nelze položit balík velikosti automobilu pana Babulíka na balíček, který obsahuje jednu vázičku pro paní Ažrechtovou. Klientce České pošty stojící přede mnou se nejspíš balíky ztratily úplně. Možná obíhají zeměkouli, možná jsou uložené na úplně jiné poště v úplně jiném městě v úplně jiném kraji. Bůhví. Paní je značně nervózní, zatímco zaměstnanec pošty se z klidu nenechává vyhodit. Meditace nebo chlast?
V ruce třímám občanku a platební kartu, abych nezdržovala, až na mě přijde řada. Za mnou se dělá pořádná fronta, která zaplňuje celý vestibul. Všichni kroutíme očima, nervózně podupáváme. Někteří začínají významně pokašlávat a ten pán vzadu se mi vůbec nelíbí. Vypadá, že jeho pohár trpělivosti brzy přeteče. Když sáhne do náprsní kapsy, krve by se ve mně nedořezal. Vystřílí poštu? Ne. Bere si kapesník, dlouze smrká a utírá slzy. Pláče, on pláče. My ostatní sjíždíme své mobilní fejsbůky, přestože na dveřích je telefon přeškrtnutý. No co, pošta taky zrovna nedodržuje, co dodržet má. Např. - dnes podáte, zítra dodáme.Nedodržovat sliby a porušovat pravidla se pomalu stává standartem.
Po dlouhém čekání, když už cítím na levé noze naskakující křečovku, řekne paní, že se podívá doma. Aha, má snad balíky doma? Optimistka. Ale odchází, a na mě přichází řada. Strčím hlavu do okénka, hned zahlédnu svůj balíček. "Tohle bude rychlý," houknu dozadu na lidi za mnou, abych zklidnila emocemi ovládanou frontu.
"Budu platit kartou."
"Jakou máte banku? U mě můžete platit kartou, jen pokud máte ČSOB nebo komerčku. (Nemám ani jednu jmenovanou!) Když chcete platit jinou kartou, musíte k vedlejší přepážce," s ledovým klidem mě balíkový zaměstnanec posílá pryč. Copak necítí napětí, které celou budovu pošty ovládá? U vedlejší přepážky se kroutí nekonečný had plný dalších podrážděných lidí.
Chci tlouct hlavou o zeď, řvát jako tygr, vymlátit celou poštu kabelkou (jinou zbraň u sebe nemám!), rozdupat všechny balíky na světě.
Naštěstí prozřetelnost při mě stála. Lidi, já měla v peněžence peníze. Zaplatím hotově, podepíšu převzetí, čapnu balíček, poskočím si na levé noze, zažehnám křečovku a jedu nakoupit do Lidlu. Při zajíždění na přeplněné parkoviště ve vmně dozrává rozhodnutí, že se přece jen dám k buddhistům anebo na chlast!
