...vytanulo mi na mysli, když jsem se rozhlédla kolem sebe. Pocit štěstí se ne a ne dostavit. Dítě ve mně, to které tak rádo skáče do louží, na maturitním plese vlastních potomků tančí bosé, či se ve společnosti chová nevhodně, se nezačalo tetelit blahem. Naopak, značně jsem znervózněla a hlavní slovo měla ta stará Součková, dospělá ženská toužící vlastnit uklízečku nebo aspoň robotický vysavač.
Moje matka je velice pečlivá čistotná žena. Občas mě napadá, není-li křížencem mopu a smetáku. Její domácnost se skví čistotou vždy a všude (na skříních i za nimi - jak to ta ženská dokáže!).
A co teprve v nich? Jako vojáci připravení na přehlídku na Rudém náměstí, se tyčí komínky oblečení vyskládané podle barev a zařezávající pravé úhly. Zato v mém šatníku, ať dělám, co dělám, to vypadá jako po bouřlivém večírku, kde alkohol tekl proudem. Čas od času úhledně vyskládám a roztřídím trička, trika, svetry i podprsenky do komínků. Během pár hodin se komínky zbortí, trika zamotají do podprsenek, kalhotky zapadnou za svetry a jeden černý rolák v té změti už několik týdnů marně hledám. Některé slabší kusy, které to zřejmě s oslavou přehnaly, při otevření dveří dokonce vypadávají ven.
Ještě o několik úrovní výš byl můj dědeček, matčin otec. Trávil nekonečné hodiny ve své dílně, kde měl vyskládané šroubky i hřebíky podle délky a velikosti hlaviček, prkýnka poskládaná do čtverců, obdélníků a snad i kruhů. Kladívko bylo vždy na správném místě, vpravo od kleští. Běda tomu, kdo to obrátil.
Ani od jednoho z nich jsem do vínku nedostala schopnost dlouhodobě udržet pořádek.
Proto jsem často podléhala nervozitě, když se ze mě stala matka a já s malými dětmi nedokázala udržet domácnost uklizenou ani krátkodobě. Až jednoho krásného slunného dne se ke mně dostala věta - bordel v bytě, šťastné dítě. Jako záchranného kruhu jsem se jí chytila a už nepustila. Stala se mojí mantrou.
Od té doby jsem radostně dbala na štěstí svých potomků a místo na gauč jsme po několik týdnů usedali do bungru, ve který se dočasně proměnil. Děti s radostí přijaly, že jsem je přestala nutit každý den stlát si postele, a mně se ulevilo.
Ovšem kouzlo mantry ne vždy fungovalo.
Ráno jsme opustili uklizený byt. No tak, moje matka by sice nějaké to smítko našla, ale mně to stačilo. Blížím se k domovu, vyčerpaná celodenní prací a následným nákupem. V každé ruce vleču jednu přeplněnou tašku. Ucha se zařezávají do dlaní. Za dveřmi bytu slyším: "Nech toho ty blbče!"
"Ty si kráva!"
"Tatííí, von mě tahá za vlasy!"
"Ticho! Nechte toho! To je vůl, to je faul!" bytem burácí hluk fotbalového stadionu.
Nemohu se dozvonit, asi proto, že zvonek už několik týdnů nefunguje a zatím se neobjevil nikdo, kdo by měl chuť dát ho do pořádku. No já to nebudu, na mě nekoukejte!
Ze dna kabelky lovím klíče, nákup přidržuji levým kolenem a pravou rukou se snažím proniknout správným klíčem do správné dírky. Otevírám dveře, ale jde to ztuha. Hromady bot, čepic, bund a aktovek vytváří z útulné chodby překážkovou dráhu. Slyším dívčí pláč a chlapecký chechtot. Do toho řvou fotbaloví fanoušci na blíže neurčeném vzdáleném hřišti.
Cross vlastním bytem nekončí. Tady všude byly, moje děti si tu hrály. Zakopávám o krtečka a do cesty se mi připlete panenka Barbie. Bez rozpaků jí prošlápnu vyspělý hrudníček, abych se vzápětí sklouzla na hladké ploše otevřené hudební knížky, která spustí dokola svoji jedinou melodii. Za zvuků cinkání rolniček nakopnu pana Tau až mu odletí buřinka. "Auuu! Sakra, kdo tady nechal toho dřevěnýho houpacího koníka?" narazím si koleno. Na ponožce mám přilepené tři ocucané zelené gumové medvídky a jednoho žlutého. Přitom pořád v rukách křečovitě svírám nákup. Odpovědi na moji otázku se nedočkám, zato se dostane otázky mně: "Kdy bude večeře?" A hned další: "Máš rohlíky?" Obě nechávám bez povšimnutí. Jediný, kdo se nefalšovasně raduje z mého příchodu, je pes. Radostně na mě skáče, vrtí ocasem a zanechává zrzavé chupy na mém černém pracovním kostýmku. Vyčerpaná, jako bych složila vagón uhlí, sama sebe skládám na židli, z rukou mi vypadávají tašky. Pomeranče využívají svobody a kutálí se místností. Rohlíky se vysypaly. Rozhlédnu se kolem a opakuji svoji mantru.
Nefunguje!
Jsou chvíle, kdy to nejde!
Ještě hůř na tom byla kamarádka, matka to velice tolerantní a trpělivá. Matka vždy dbající, aby její dítě bylo šťastné za všech okolností. Zůstávala v naprostém klidu, i když si v noci cestou na záchod podvrtla kotník na kostkách, které její dítě odmítalo sklízet. Nevadilo jí, když shrbená vezla kočárek s panenkou, protože dceruška to tak chtěla. Její bezedný pohár trpělivosti se ucpal a přetekl poté, co šťastný milovaný potomek po celé stěně ve výšce jednoho metru zanechal poselství příštím generacím. Na nové hříšně drahé tapetě v jídelně. Fixem! Po jejím hysterickém výstupu jsem se ji pokoušela přesvědčit, ať nechá ony klikyháky rozklíčovat nějakým odborníkem. Co když je to právě vynalezený lék proti rakovině nebo návod jak sestrojit perpetuum mobile. Prohlásila, že jsem blbá, že si z ní nemám dělat prču, a jala se s vervou tapety strhávat. Přitom plakala tak, že by ji mohli angažovat do Národního jako plačku. To když si uvědomila, že mohla za ty prachy jet na zahraniční dovolenou. Bez dětí a užít si ji "óll exkluzív"!
Ano! Bordel v bytě, šťastné dítě je velice užitečná rada. Ovšem ne vždy funguje. A proto, matky a otcové, neberte pořádek ve svých domovech moc vážně a uvidíte, že i v bordelu se všichni ve zdraví dožijete dospělosti potomků.
