Dlouhý zimní večer. V krbu praskají polena, teplo domova se rozlévá po celém těle. Svět se zdá být růžový jako dětská tvářička, Beskydy se mění v Polabskou nížinu, cesta po D1 i D5 přes celou republiku ve výlet zalitý sluncem.
Člověk na gauči snadno zapomene, že přeplněná dálnice se stává pastí, ze které není úniku. A že ze západního cípu republiky do východního je to šílená porce kilometrů i když si vezete zadek v autě.
Ale ty výhledy… zasním se při vzpomínce na Beskydy.
„Já se vrátím,“ pronesla jsem loni při odjezdu z Valašského Hrbu, a proto za dlouhého zimního večera odesílám registraci. Třicet horských kilometrů.
Po Velikonocích se v mém těle zabydlují viry a nechtějí ani za nic pryč. Za měsíc duben uběhnu sotva třicet kilometrů a v květnu? Kdybych neběžela Vltavu Run, bylo by to podobné. Vltavu si odběhnu, snad při mně stojí běžecký Bůh, na své poměry celkem slušně. Protože mě za čtrnáct dní čeká kopcovitá třicítka v Beskydech, chci se přece jen trochu rozběhat.
V neděli před Hrbem se protahuji tak intenzivně, až mi rupne v zádech. Skřípne mě to dozadu, a to tak, že když udělám stoj spatný, nevidím si na špičky palců na nohách. Z profilu vypadám jako židle, zadek vystrčený dozadu. Dokonce i můj muž říká: „Nějak ti narost‘ zadek.“ Je to miláček, nezabili byste ho?
Rychlý (tedy v rámci možností) přesun k fyzioterapeutce. Naštěstí je také běžkyně a ještě ke všemu moje dcera. Říká, že do soboty je ještě daleko – to vím taky - necelý týden, nic závažného neshledává, ordinuje sadu cviků a trpělivost. Chacha, ta mi chybí celý život.
Ve středu přijde startovní číslo na Hrb. Jdu zkusit záda rozběhat. Po prvním kilometru utřu slzy vzteku a přejdu do chůze. Po příchodu domů si dám sadu cviků několikrát za sebou, jdu se prohřát do sauny a přeregistruji se na dvacítku.
Čtvrtek.
Uběhnu šest kilometrů bez bolesti a věřím, že to bude dobrý. Cviky nezanedbávám. Že bych se přeregistrovala zpátky na třicítku? Ne! Nemám nic naběháno. Takhle málo jsem naběhala naposledy ve svých běžeckých začátcích. Záda zabolí jen občas a jen málo.
Pátek.
Cesta do Beskyd je jedno veliké pekelné peklo. Přetížená D5 nezvládá nápor. To, co jindy ujedeme za hodinu, nám trvá tři. V duchu lituju, že jsem tenhle podnik vůbec vymyslela, ale navenek nedávám na sobě nic znát. Jsem zvědavá, jak se budou záda tvářit po devítihodinovém sezení v autě. Těsně před půlnocí dorazíme na místo, polkneme hlt Becherovky a znaveně upadneme do postele. Z nebe se valí proudy vody, blesky osvětlují kopce kolem, které se předvádí ve své monumentálnosti. Hrom všechnu tu hrůzu znásobí. "Tak tam nahoru mám zítra jako běžet?" Znovu lituju, že tu vůbec jsme.
A záda? Vůbec o nich nevím, když se postavím rovně, vidím si špičky nohou. Léčba šokem evidentně funguje.
Sobota.
Přiznávám si, že nemám naběháno a těsně před startem zvažuji přeregistraci na desítku. Ale přece jsem neabsolovovala to šílené martyrium po českých silnicích kvůli pár kilometrům. Tu dvacítku prostě dám, i kdybych se měla do cíle doplazit.
Vyběhneme. Trať si pamatuju z loňska. „Ale ne! Takový kopce tady loni nebyly. Stejná trať, jen kopce nějak vyrostly.“
Na pátém kilometru ještě trochu závodím, a nechci se zdržovat obíháním louže. Šup! Noha podklouzne a už se válím v blátě. Z kolene obaleného bahnem crčí krev. Turisté mi nabízejí vodu, tak omyju ránu. Krev nechávám volně téct po noze.
Chvíli na to přichází bod zlomu - má snaha: „Tu doběhnu…, nenechám se předběhnout!“ se mění v: „No a co!“
Běžím dál. Rozbité koleno krvácí a trochu bolí. Ale záda drží, úpon, který mě trápí už několik měsíců taky. Jsem vděčná za povrchové zranění. Proti mně se objevují běžci z tras, které startovaly o hodinu nebo půl dříve. Tady se běží tam a zpátky. Delší tratě mají jinde otočky. Někteří závodníci si všímají mého zranění, někteří mě litují, jiní mi fandí, někteří mě minou bez povšimnutí a někdo mě chce i ošetřovat. A také mi říkají, jak jsem dobrá. Na otočce mi dobrovolníci nutí ošetření, ale já se směju, že to není nic. Tolik lidí se o mě už nestaralo několik desetiletí.
Otočka a cesta zpátky. To je zajímavý. Tam to bylo pořád do kopce a stejná cesta zpátky je taky pořád do kopce. Ale ty výhledy… V hlavě se mi rozezní - …zemský ráj to napohled… Jo, v duchu si zpívám hymnu. Přestanu, až když si uvědomím, že při státní hymně se má stát v pozoru. Tak to bych se do cíle v limitu nedostala. V duchu si řeknu: „ To je teda cesta.“ Hard disk okamžitě nahodí „Na Okoř je cesta…“, která probere z letargie peristaltiku. Cupitám se staženými půlkami po hřebenu a toužebně vyhlížím lesík. To se může stát jenom mně. Přesto jsem šťastná, při sezení na bobku mě nebolí ani záda ani kolena ani svaly. Jen krvavé koleno.
Tři kilometry před cílem si poposkočím přes louži a čapne mě křeč do lýtka. Už jsem se chtěla divit, že by křeče nedorazily na mejdan.
U cesty sedí na zemi kluk. Zastavím a ptám se, jestli má taky křeče. Prý ne, točí se mu hlava, je celý bledý. Přinutím ho lehnout si na záda a dát nohy nahoru, což vzápětí udělá a pošle mě pryč.
A pak už jen kopec dolů do cíle. Mezitím ještě jeden nahoru, který tady zatím stačil vypučet: „Ten tu prve určitě nebyl!“
Mám to v kapse. Přestože mi nic nehrálo na ruku, do cíle jsem se dopravila v celkem slušném stavu. Noha od kolene do ponožky krvavá, boty obalené bahnem, vlk zakousnutý tam, kam nepatří, ale úsměv a ruce nahoře při probíhání cílovou bránou musí být.
Později mě ošetřila Horská služba. Náčelník do protokolu píše, že se mi to stalo při rekreační chůzi. „On mě snad viděl na trati?“
Druhý den? Bolí mě jen odřenina, jinak nic! Běh léčí, i když bolí!
