Příroda nám ukazuje svou sílu, a přestože se od nepaměti člověk snaží překonat a podmanit si ji, měl by už pochopit, že to nedokáže. Příroda vždycky zvítězí. Bez ohledu na to, kolik peněz z dotací bylo investováno na její přeměnu.
V našem městě kolem řeky Mže je lesopark. Co moje paměť sahá, byla to vždy taková polodžungle. Stromy - jehličnany i listnáče, keře, byliny, kopřivy, tráva. Divočinu zjemňovaly svou něžnou krásou jarní květiny. Ptáci řvali, divoká prasata občas proběhla po cestičce a jednou jsem zahlédla srnku. Vyvěrala tam studánka, kolem které počátkem března vykvétaly ohromné trsy sněženek. Tahle džungle byla protkána cestičkami, které vyšlapaly v průběhu mnoha let lidské i zvířecí nohy jaksi mimoděk. Přišel prudký liják? Příroda si s ním poradila, voda se vsákla a chvíli po dešti nebyla na cestičce ani louže. Při vichřici se stromy navzájem podržely, slabé kusy byly vyvráceny a na jejich místě z náletových semen vyrostl nový. Příroda si to vyřešila po svém. Človéka nepotřebovala.
Jenže takový člověk je pán všeho. Aspoň si to myslí. Město získalo dotaci na revitalizaci tohoto "parku". Projektant vypracoval projekt. Na papíře to vypadalo krásně. Staré ošklivé stromy vykácíme, keře zničíme, zasadíme travičku, sem tam lavičku a nebudou chybět ani odpadkové koše. Dva roky dřevorubci káceli, tahali technikou dříví z lesa, motorovky vrčely. Příroda plakala.
Studánku zasypali, její poloha se nehodila do projektu. Nedaleko od ní vyvedli trubku, která prý svede její vodu.(Ha ha!) Lesopark vyčistili od náletů, plevele, zasadili kanadské borovice na místo našich českých vzrostlých stromů. Sem tam usazený kámen na ozdobu. Na pohled to vypadá dobře. Dobře to vypadalo do prvního přívalového deště. Voda jak známo bere vše, nevybírá. Splavila trávníky, kameny pokryla zeminou. Už nejsou peníze na údržbu.
Uplynul nějaký čas od úprav. Spousta vody v řece Mži odtekla, nová přitekla. Tam, kde kdysi rostly rostliny přirozeně, ty uměle vsazené trpí a nenápadně je atakuje invazivní netýkavka. Po dešti je zem promáčená a tam, kde byly vytvořené nové umělé cestičky, stojí voda. Všechny lavičky jsou posprejované a ještě nikdy jsem tady nepotkala maminku s kočárkem na procházce. Zato prapodivná individua s krabicákem či petkou v ruce ano. Pokřikují na těch pár skalních pejskařů a mě, kteří jsme sem chodili vždycky. Oni venčit své pejsky, já odtud vybíhám na své stezky.
Tuhle jsem se tam až bála a to nejsem žádná třasořitka. Ale když zvláštně vypadající osoba huláká a velký pes štěká, neměl by dobrý pocit asi nikdo.
Ano, z dotací naše město připravilo těmto lidem hezké prostředí, které vydrželo být hezké možná jednu sezónu. Sama jsem zvědavá, jak se situace v našem parku bude vyvíjet.
Přeměnit to, co si příroda vybudovala, se většinou nepodaří. Je to podobné, jako když se novomanželka snaží změnit povahu svého muže k obrazu svému. Málokdy se jí to povede, a i když se zdá, že se zdařilo, nevede to k dobru.
Do smrti nepochopím, proč se penězi plýtvá na něco zbytečného. Proč se raději nepomůže nemocným a potřebným. Ale těm opravdu potřebným, ne nemakačenkům!
P.S.: v tomto právě zrozeném roce vám všem, moji milí čtenáři, přeju hodně štěstí a zdraví. Zachovejte mi přízeň. Děkuji.
