Není sporu o tom, že alkohol je metla. Ovšem, uznejte; někdy mete moc pěkně.V malírně bylo vždycky co pít. A bylo tam často veselo.
Malovat pozadí je totiž zodpovědná a důležitá práce, která si žádá podpůrných prostředků pivem počínaje a dejme tomu fernetem konče. Oblibě největší se ovšem těšilo bílé víno.
Byli jsme docela slušná partička, my malíři pozadí; šest nás bylo. Všichni jsme byli lehce střelení, malovali jsme nejen kulisy, ale i svoje obrazy, většinou do šuplíku. Byli jsme tak nějak permanentně naštvaní, rozháraní, prožívali jsme tvůrčí muka a jelikož jsme byli všichni mladí a zneuznaní, často jsme naše problémy řešili právě požíváním vína a destilátů. Aspoň v tom jsme si s rozervanými bohémy nezadali.
Jednoho krásného dne - bylo to dopoledne, já malovala nějaké vývěsní štíty do pohádky a kolegyně Jiřina taky něco podobného - vstoupila do našeho kutlochu posila. Čerstvý maturant z umprumky na Žižkově, osmnáctiletý Ivouch. Měly jsme zrovna na stole čerstvě otevřenou láhev bílého vína a jak se sluší a patří, hbitě jsme vykouzlily skleničku jen lehce ušmudlanou, a nabídly víno našemu novému kolegovi. Ivouch uchopil skleničku do dvou prstů, prohlédl si ji proti světlu, pak obrátil zrak k vínu a pronesl památnou větu: „Děkuju, nebudu, jsem zvyklý pouze na kvalitní alkohol."
Týjo, klesla nám čelist a my zíraly na světáka s otevřenou pusou. „No co, aspoň zbude víc pro nás," brblala Jiřina a honem nám dvěma nalila, jelikož po točitých schodech dusal jeden ze starších kolegů, který rozhodně nikdy žádný alkohol neodmítl, třebas by byl té nejpochybnější kvality. Ivouch měl noblesní vystupování, ale jen pouhé dva měsíce. Pak šel na dva roky, chudák, na vojnu. Jednou za čas zavolal a trpce si stěžoval. Pokaždé nás ujistil, že se určitě mezi nás vrátí.
Dva roky utekly a jednoho dne se zase Ivouch objevil. Situace byla takřka stejná jako při jeho prvním entrée. Jenže tentokrát vstoupil nový Ivouch. Rozhlédl se po místnosti, na stole uviděl, jak jinak, otevřenou láhev vína nevalné značky, a vrhl se na ni. „Holky, tak na tohle jsem se těšil!" a zhluboka se napil přímo z láhve. Pak se znovu rozhlédl a druhou dávku si nalil do umatlaného kelímku. „Nevadí ti, že v něm myju štětce?" zeptala jsem se, ale vojnou zoceleny Ivouch jen mávl rukou.
Tak jsme získali zdatnou posilu, schopnou všeho. Celý den až do noci malovat studio a po dobře vykonané práci nám pomáhat s konzumací laciných vín.
My malíři jsme měli dvě celkem velké místnosti jako ateliér. Jenže časem se nám ty místnosti tak nějak...zmenšovaly. Všude se vršily prázdné flašky a hrozilo nebezpečí zavalení. Jednoho krásného dne k nám zavítal náš tehdejší šéf. Rozhlédl se po místnosti, a místo aby ocenil důmyslné regály ze sololitu a starých kulis, na kterých balancovaly tisíce lahví všech možných značek až do stropu, nařídil nekompromisně tento skleněný kapitál do týdne zlikvidovat.
To byl nadlidský úkol. Nezbývalo než se obrátit o pomoc. Jedině rekvizitáři disponují vhodným přenosným artiklem a náklaďákem! Vzhledem k tomu, že většina rekvizitářů vždycky ráda sama přispěla k vyprázdnění našich alkoholických zásob a navíc to byli vždycky bezva kluci, hned první oslovený se tohoto úkolu ujal. Nanosili jsme z rekvizitárny obrovské přepravní koše a Kája se svým pomocníkem celý den pilně nakládal. Dohoda byla jasná. Za utržené peníze se nakoupí pití a Kája bude rovnoprávným konzumentem do úplného vyčerpání zásob.
Tak jsme si mysleli. Jenže od toho dne jsme milého Káju neviděli. Jakoby se nám vyhýbal a celkem se mu to dařilo asi půl roku. Jednoho dne ovšem jeho pozornost polevila a Kája zapomněl zavčas uhnout do postranní chodby. Vrazil přímo do kolegy Jirky. Ten Káju chytil za límec a násilím ho přivlekl k nám do malírny, kde jsme ho podrobili křížovému výslechu.
Po chvíli bylo jasné, že utržené peníze nikdy nespatříme. Kája odmítl prozradit, kolik že peněz tehdy vlastně získal a pořád tvrdil, že si to nepamatuje, zato že si moc dobře pamatuje, jak mu to kvantum flašek zničilo dobrou pověst a učinilo z něj největšího alkoholika v očích paní ve výkupně. Ve vzduchu visela otázka, kde jsou ty prachy a hned vedle visela vražda.
Kája se tvářil zkroušeně. „Pochopte, dostal jsem se do prekérní situace. Mně umřel tehdy dědeček." „Co s tím má co dělat dědeček?" divili jsme se.
„No, já mu za ty vaše flašky zaplatil pohřeb!"
Tak to byl důstojný způsob utracení našich poctivě hrdlem prolitých peněz. Kájovi jsme odpustili a šli jsme svorně zapít Kájova dědečka do proslulé televizní hospody U lopaty.
Psáno kdysi pro BBlidovky
