V šestnácti jsem nosila džíny proklatě nízko a tričánko zas kus nad pupík. Figuru jsem na to měla a navíc jsem si myslela, že s tričánkem jen o kousek delším a v džínách o maličko výš bych se naprosto znemožnila.
Maminčino varování a posléze její vypočítávání možných zdravotních následků jsem – jak jinak – pouštěla jedním uchem tam, druhým ven. „No jo,“ myslela jsem si otráveně, zvlášť když se k mamince přidal i táta, „nepřejou mi, nechtějí, abych vypadala hezky, chtějí mít ze mě příšernou domácí puťku.“
Vzor jsem měla ve své o sedm let starší sestře. Ta dobyla svět, studovala totiž až v Brně! A vysokou školu! A hereckou k tomu! Její šatník byl plný úžasných kreací, vzniklých na staré singrovce a barvených v černé Duze. V momentě, kdy se za ní v neděli večer zaklaply dveře a ona opět plula do velkého světa, vrhla jsem se na její prádelník a skříň. Měla jsem k dispozici všechny ty poklady a pokud ségra omylem zapomněla v koupelně nějaké šminky divokých barev, byla jsem na vrcholu blaha. K tomu jsem si ještě našetřila na mrtvolně bledou rtěnku značky Roxana a maminku mohla ranit mrtvice. Několik let pak trpěla každé ráno, s jakou přijdu do školy. Moje maminka byla totiž paní vychovatelka ve školním klubu a do školy chodila už v sedm. Já jsem tedy získala celou půlhodinu na vylepšení svého vzhledu. Maminka pak tatínkovi večer žalovala, do čeho se ta holka zase nahastrošila a jak se zase zmalovala, ale tatínek vždycky jen zvedl oči od odborné literatury a pronesl, že mi to sluší. Občas v sobě nezapřel doktora a mamince aspoň odkýval ty připomínky ohledně chorob z prochladnutí.
Jak pozorný čtenář jistě tuší, měla maminka s tím svým sýčkováním pravdu. No jo, měla jsem postupně zánět všech možných cest a orgánů a když jsem si stěžovala, řekla vždycky maminka „vidíš, co jsem ti říkala“ a tatínek mi předepsal suché teplo, což znamenalo nosit minimálně košilku. Když mi bylo nějakých sedmadvacet, ofouklo mě a zablokoval se mi krk. Tatínek mi oznámil, že to budu mít už pořád a naordinoval mi opět suché teplo – šátek na krk.
Šminky jsem začala nosit v taštičce taky od těch šestnácti. Tehdy nebyl žádný výběr a to co jsem si opatřila, bylo z dnešního pohledu něco naprosto exotického. V nouzi jsme si dokonce černily řasy krémem na boty, to když v drogerii nedostali půl roku řasenky. Jedna moje kamarádka někde získala krabičku od Nivey a několik let ji používala. Vždycky do ní pečlivě vymačkala Indulonu a byla mistr světa. To, že tam má Indulonu a ne Niveu, mi jednou ve slabé chvilce prozradila jako největší tajemství. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, léta jsem po ní škemrala, aby mi prozradila dodavatele toho vzácného krému.
Ta moje taštička tedy obsahovala pestrou sbírku, ovšem všechno to byly zkrášlující prostředky, i když pochybné kvality. V devatenácti jsem jako správná průkopnice do taštičky šoupla i antikoncepční pilulky, nedbajíc na pohrdavé poznámky zdravotní sestry na gynekologii. Tehdy podle ní braly antikoncepci jen holky lehkých mravů.
Jak jsem s přibývajícím věkem díky lehkovážnému odívání prodělávala ty různé choroby a blokády páteře, přibývaly v taštičce i rozmanité pilulky.
Dneska nevyjdu ven bez košilky, zamotaného krku a taštičky plné prostředků proti chorobám. Mám víc léků než šminek a zde je ten zlom. Tady nastává střední věk a stáří, když místo pudrů a stínů a rtěnek a mejkapů máte prášky na záda, pilulky na migrénu, pastilky proti kašli, kapky na oči a do nosu. Někde na dně taštičky se pak tísní rtěnka.Ale ta rtěnka je značková!
