Sny se mají plnit. Dokud je čas. III.

Takové narozeniny, jaké jsem měla letos já, takové jsem ještě neměla!  Myslím, že byla tentokrát nasazena laťka hodně vysoko! Moje letošní narozeniny byly takové…no…kulaté. Jsem zkrátka tady na světě dost dlouho.

Už dávno dopředu jsem věděla, že je oslavím v náruči mého milého smíšeného sboru Gaudium, neb budeme dlít zrovna v Polsku. Navíc je to přesně deset let, co jsem platným prvním altíkem v tomto slovutném a ctihodném ansámblu. Dvojnásobný důvod k hlubokému zamyšlení, jak pojednat ty ne zrovna žádoucí kulatiny.

Jednou v únoru jsem tak seděla a koukala do počítače. Do nosu mě cvrnkla informace, že existují nějakou dobu na našem trhu kelímky NICKNACK, co jsou na furt! Žádný voskový papír, žádný polystyren, prostě poctivá umělá hmota, co přežije staletí. A na ty zázračné kelímky lze natisknout cokoliv si zákazník vymyslí. To je ono! Nechám vyrobit pro náš sbor sborové kelímky, co budou na furt a co budou jen naše! Kontaktovala jsem výrobce a ten mi obratem poslal informace, o něž jsem žádala.

Obrátila jsem se s tajným úkolem na svou kamarádku Hanku, co má smysl pro kdeco a je schopná vymyslet cokoliv. Spolu jsme to probraly a vymyslely grafický ksichtík kelímku. Zbýval ještě jeden úkol; oslovila jsem našeho sbormistra Vláďu, aby mi pod rouškou tajemství napsal kousek partitury  - Proč bychom se netěšili – od Bedřicha Smetany, na něhož jsem se, z prozaických důvodů, obrátit nemohla. Vláďa, aniž by tušil, oč jde, obratem poslal žádané.

Výrobce se úkolu zhostil na jedničku. Poštou mi přišla ohromná krabice se sto dvaceti krásnými kelímky, co jsou jen pro nás a naše! Rozhodla jsem se, že je povezu s sebou do Polska spolu s prověřeným lahodným mokem – medovinou od kamarádky Věry.

Narozeniny jsem měla v pondělí – po nedělním koncertu ve Wroclawi, kde jsme zpívali Carmina Burana, a před koncertem pondělním v Legnici. Co víc jsem si mohla já, řadová sborová zpěvačka, k narozeninám přát!

V pondělí jsme dali sbohem Wroclawi a odjeli do Legnice. Ovšem ještě před odjezdem mi všichni moji kamarádi zazpívali a gratulovali. Když ustalo všeobecné zpívání, otevřel náš kamarád řidič Marek postranní prostor v autobusu a tam byly naskládané kelímky s medovinou, pěkně jeden vedle druhého, pro každého z nás. Viděla jsem, že se můj dárek pro celý sbor všem moc líbí a byla jsem šťastná. Úplně nejvíc. Kelímky se líbily i našim polským kamarádům, co se s námi přišli rozloučit. No jo, jeden jsme jim věnovali na památku, takže jich máme jen sto devatenáct.

Než jsme dojeli do Legnice, zastavili jsme se na fantastickém místě – ve městě Jawor v Kostele míru. Tak to byla fakt velká krása…viz: http://www.oberlausitz.com/ferien/kulturell/via-sacra/cz/friedenskirche-zum_heiligen_geist-jawor-jauer.aspx

Pak jsme jeli rovnou do Legnice, kde na nás čekali polští kamarádi – Chór Madrygal. Netušili, že jsme sice přijeli my, ale naše klavíristka Jitka, co nás měla doprovázet, se zasekla cestou, a že to prostě do Legnice nestihne…museli jsme zcela přestavět repertoár našeho koncertu. Řeknu vám, je to jízda! Noty, které jsme měli s sebou, jsme mohli s klidem nechat v tašce. Naše sbormistryně Zdena ovšem projevila svou virtuozitu a sestavila během chvíle nový program. Zpívali jsme se skvělým polským sborem dvě společné věci a pak jsme to prostě dali. Zpívali jsme senzačně. Nekoukali jsme do not, dali jsme to zpaměti a byl to podle mého  jeden z našich nejlepších výkonů. Moje narozeniny tímto byly zcela ojedinělé, jedinečné a nejkrásnější. Však mi to hodně mých kamarádů řeklo! Takovým narozeninám konkurovaly jen ty před čtyřmi lety. To jsme byli se sborem ve Francii a já tam oslavila nejen narozeniny, ale i znovuzrození po léčbě, kterou jsem ukončila pouhé dva měsíce předtím. Léčbě po nemoci, která mě mohla připravit nejen o řeč a schopnost zpívání, ale i o život. No a vidíte; myslím, že zrovna láska ke zpívání a kamarádi ve sboru výrazně napomohli k tomu, že jsem po čtyřech letech mohla slavit zase narozeniny s nimi a se společným zpíváním…

děkuju…

p.s. děkuju Hance za její nápady a a za spolufinancování kelímků.