Jak jsme bydleli na zámku

Konečně se mi splnil sen. Poznala jsem, jaké to je, bydlet na zámku, a já vám o tom podám pravdivou zprávu.

Každé prázdniny se s naším smíšeným sborem Gaudium Praha soustředíme. Tu v horách, tu v maloměstě, tu u jezera. Pokaždé jinde. Když se nám někde líbí, jedeme tam dvakrát po sobě. Není to jen tak, sehnat ubytování pro cca osmdesát až sto lidí, když připočteme i rodinné příslušníky. Nejen ubytování, ale taky prostory na zkoušky, neboť hlavní náplní je zpěv, intenzivní učení nových skladeb a oprašování skladeb zapomenutých.

Letos se naše Maruška, nejlepší hledačka a zařizovatelka prostor pro soustředění, fakt vytáhla. Nalezla a zajistila pro nás zámek!

To není jen tak, protože zámky vesměs patří šlechtě. Ta by se asi těžko nechala ukecat, aby pod zámeckou střechou na týden ubytovala bandu, zpívající od rána do noci.

Maruška objevila zámek ve Štěkni, jenž patří - a teď se podržte - jeptiškám! Ano, majitelkami krásného zámku jsou anglické panny. Tak se jim říká, oficiálně se jmenují  Congregatio Jesu. Zámek je jejich domovem, ale zároveň ho pronajímají k tak bohulibým účelům, jakým je kupříkladu naše soustředění.

Malinko jsem se obávala, jak to bude s večery. Přece jenom jeptišky jsou jiný level, než jsme my, veselí a radostní zpěváci, co se dokážeme družit do hluboké noci, a nebojím se napsat, i do rozbřesku. Moje obavy se naštěstí ukázaly být liché. Jeptišky obývají nejvyšší zámecké patro, kam jsme my vkročit nesměli, zato nižší patra jsme mohli využívat dle libosti.

Jednoho červencového dne, konkrétně to byl čtvrtek, jsme se všichni sešli. Ubytování bylo předem vymyšlené, abychom se nezdržovali dohadováním.  Co vám budu povídat. Nebydleli jsme v zámeckých honosných pokojích, v prachových peřinách, v postelích s nebesy. Spíš to byly místnosti klášterní. Většina ovšem měla koupelnu a záchod. Všude bylo čisto, jen ty postele… ty byly tvrdé a úzké, tedy aspoň pro mě a moje zádíčka.

Veškeré prostory jsou na zámku krásně opravené, radost pohledět.

Jeptišek je na zámku jedenáct, ale jen některé se o nás staraly. Malinko jim skřípalo stravování, ale co, nebyli jsme tam na vykrmení, ale na zpívání. Nebudu to rozpitvávat, jen poznamenám, že na zámek dosud  noha manažera nevkročila, jak trefně poznamenala naše sbormistryně.

První zkoušku jsme měli hned ve čtvrtek večer v nádherném sálu s ohromnou akustikou, jež způsobovala, že náš zpěv byl mnohem krásnější a mluvené slovo prakticky nesrozumitelné.

Zkoušky jsme měli dopoledne, odpoledne a večer, ovšem po obědě jsme si dali pauzu, což mnozí využili ke koupání v Otavě, jiní zase k prozkoumání přilehlých lokalit. A některé naše kamarádky využily volné chvíle k upečení meruňkového koláče pro celý sbor. Z pěti kil mouky! Mňam!

V pátek večer jsme měli po zkoušce večírek. A to my umíme! Raut, při němž oči přecházely nejen nám, ale i jeptiškám. Gratulace oslavencům kulatých narozenin, tentokrát jsme slavili troje. Spočítala jsem, že náš sborový orchestr čítal jedenáct hudebníků. Zpívali jsme, jedli, pili, hodovali a tancovali, a to nejen my, ale i jeptišky! Ano, i jedna z nich tančila a ostatní se aktivně účastnily pití a zpěvu! Jelikož jim koluje v žilách maďarská a slovenská krev, držely s námi v pití krok, hlavně co se panáků týká. Moc sympatické jsou, ty anglické panny.

V neděli po obědě skončilo oficiální soustředění. Na zámku nás zůstalo třicet do dalšího čtvrtka. Taková dovolená se sborovými kamarády je prostě balzám.

Já jsem se tři dny toulala sama. Mám ráda nejen veselí s kamarády, ale taky ticho a samotu. Přes den jsme se všichni rozběhli a večer se hezky sešli. Ideální prostě. Co vám ale budu povídat; mrkněte se na fotky.

Zámek Štěkeň, tedy jenom jeho část, focená z rozlehlé zámecké zahrady.

Mohla jsem si vybrat ze čtyř postelí; jedna tvrdší než druhá.

Tady jsme zkoušeli. Měli jsme v několika řadách židle do půlkruhu a klavír jsme šoupli doprostřed před krb. Tenhle krásný prostor byl jen pro nás a naše zpívání...

Sem chodili chlapi na dělenou zkoušku.

Žlutá jídelna. My jsme ale jedli v modré jídelně, a tu jsem nestačila vyfotit.

Malá ukázka našeho rautu

Kousek od zámku teče Otava. Cestou k řece a ke splavu se jde kolem bývalého pivovaru a krásných domečků.

  Vyčíhala jsem si chvíli, kdy ve vodě nikdo nebyl.

 V pondělí jsem se toulala po Strakonicích. Chtěla jsem se mrknout do hradu, ale zapomněla jsem, že pondělí je zavírací den...

V úterý jsem šla pěšky ze Štěkně na nádraží do Čejetic, vesnice roku 2019 Jihočeského kraje. Krásné nádraží, kupodivu postrádající záchod... nechápu...

Jela jsem malým vláčkem, hádejte kam.

Do Písku přece!

Trochu jsem si Písek prošla, a taky jsem si dala oběd. Malinko jsem na něj čekala a jako bolestné jsem dostala kafe na účet podniku.

Cestou na soustředění a cestou zpět jsme se zastavili na pár krásných místech. Zde konkrétně na zámku v Blatné. V zámeckém parku bydlí daňci.

Na jedné z loděk se určitě vozila šíleně smutná princezna Helena.

Zámek v Březnici

...a nakonec pár obrázků, které jsem posbírala cestou...

 A na úplný konec ještě roztomilá soška Panny Marie ze zámku ve Štěkni.

Přejeme s Finnem  hezký zbytek léta.