Jak jsem se ocitla na krok od nebe...

... a se mnou i kamarádi, co s nimi zpívám ve smíšeném sboru Gaudium Praha. Je to nejlepší způsob, jak přivítat léto. Odjet tam, kde je to jen kousek, a jste v nebi.

Možná znáte italský seriál Na krok od nebe. V prvních epizodách hraje Terence Hill, a to je důvod, proč se na takový seriál občas mrknout. Druhým důvodem je nádherná krajina. Koukala jsem na seriál, protože jsem ten kraj znala. Před čtrnácti lety jsme tam zpívali na festivalu a letos jsme se na něj zase přihlásili.

Italský festival sborového zpěvu Alta Pusteria má dlouhou tradici. Letos v červnu to byl dvacátý sedmý ročník! Osmdesát osm sborů z celého světa se sjelo, aby pět dnů zpívaly v kostele, na náměstí, v sále, pod širým nebem. Dolomity i údolí Pusterie zněly tóny všech řečí světa…

My, co zpíváme ve sboru Gaudium Praha, jsme vyjeli ve středu v sedm hodin ráno. Cesta byla příjemná. Jídla, pití a dobré nálady byl veliký dostatek, jak je u nás obvyklé. Obzvlášť pak zadek (rozuměj zadní část autobusu), kde jsem se nacházela i já, připomínal jeden velký mejdan. Je čirá radost jezdit s Gaudiem na zájezdy. 

Část nás, co zpíváme ve sboru dlouho, věděla, do čeho jedeme a kde budeme pět dní bydlet a zpívat. Trvali jsme na tom, abychom bydleli v hotelu Tre Cime stejně jako před čtrnácti lety, protože nám malý rodinný hotel přímo na úpatí hory Tre Cime učaroval, a toužili jsme se tam vrátit.

Když jsem vylezla u hotelu z autobusu,  bylo mi, jako bych se vrátila domů. Krása, klid a majestátnost, to všechno jsem měla v sobě celých těch čtrnáct let, a teď jsem zase tady… a se mnou i pár kamarádů, co tady tehdy byli a už s námi nejsou…

Pojďte se podívat, kde jsme pět dní zpívali, chodili na výlety, jedli skvělá jídla, pili výborný kafe a víno, měli se krásně a byli spolu šťastní…

Foceno cestou, někde v Rakousku

 Jsme v cíli před hotelem Tre Cime

 pod horou Tre Cime

Na louce u kapličky se kdysi pásly krávy a budily nás svými zvonci. Letos tam nebyly.

 Hotel zblízka,

 trošku dál,

 a z dálky.

Všechny pokoje mají dveře na terasu. Ideální na návštěvy.

Můj výhled při jídle

První večeře byla luxusní, ostatně jako všechny další. Předkrm, hlavní jídlo, zákusek, saláty co hrdlo ráčí. Na fotce telecí, fazolky, pečené brambůrky.

Ve čtvrtek ráno jsme z městečka Sesto jeli lanovkou na horu Elmo, kde jsme poprvé zpívali spolu s dalšími dvaceti sbory.

Některé sbory měly i maskoty.

Po vystoupení někteří z nás šplhali po horách kochat se panoramaty, někteří se odebrali do městečka kochat se květenou 

 půvabnými zákoutími

a odměnit se italskou kávou.

Po návratu z koncertu pod horou Elmo jsme se šli projít kolem jezera u našeho hotelu.

Po večeři  - na fotce jelení steak - jsme vyrazili zpátky do městečka Sesto, kde jsme měli koncert v sále.

V pátek po snídani jsme měli regulérní zkoušku.

Odpoledne jsme vyrazili od hory Tre Cime na horu Baranci, kam nás vyvezla další lanovka z městečka San Candido, a kde jsme spolu s několika sbory zpívali pod širým nebem.

Nahoře je krásná hospůdka, kde na nás čekalo překvapení. Italský majitel má za ženu Češku Marcelku. Marcelka připravila pro celý sbor obložené housky a vodu! 

Vystoupení sborů bylo velmi radostné, bavili se nejen diváci, ale i zpěváci. Po skončení koncertu jsme ještě zazpívali Marcelce a jejímu muži. Odměnou nám bylo několik lahví šampaňského, které jsme hned spolu s dojatou Marcelkou vypili. 

Taky jsme se podívali do krásného horského parku, 

kde jsme nalezli několik drobností, patřících obrovi jménem Gigante Baranci. Obr bydlí přímo na hoře stejného jména. 

Dolů je možné sjet sedačkovou lanovkou - slabší nátury

anebo takhle - stateční jedinci. Zde naše Jarka, jejíž zpěv písně Kdož jsú boží bojovníci, natolik ohromil chlapíka, co měl za úkol zabránit kolizím v cíli, že naši statečnou husitku zavčas nezabrzdil, a ta se zastavila o předchozího jezdce. Nikomu se nic nestalo.

Když jsme se vrátili do hotelu, dali jsme si večeři.

Po večeři jsme se spontánně radovali, zpívali, jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli. Večírek, to my umíme. Nic jsme nedbali, že nás čeká sobota, náročná už od rána.

Hned po snídani jsme vyrazili do městečka Sesto. Tam nás čekal dopoledne koncert v sále s více sbory. Každý sbor zpíval dvě skladby. 

Po koncertu jsme jeli do městečka San Candido. Odpoledne se tam sjelo všech 88 sborů. My přijeli brzy, abychom si mohli městečko prohlídnout, a taky se najíst. Projděte se se mnou po půvabném městečku, dokud tam nejsou ostatní zpěváci.

Odpoledne jsme se všichni začali řadit podél řeky. České sbory - bylo jich osm, se hned začaly družit. Jak jinak než zpěvem. Bylo to.... krásný...

Pochodovali jsme městečkem, zpívali, až jsme došli na náměstí. Hrála muzika, vedly se řeči, děkovalo se, a hlavně se zpívalo. Dvě společné písně jsme zpívali všichni a určitě to bylo slyšet  nejen v Itálii, ale i v nedalekém Rakousku. Ještěže jsme si zavčas městečko prohlédli, dokud tam nebyla hlava na hlavě. 

Ze shromáždění všech sborů jsme spěchali na večeři. Měli jsme před sebou ještě jeden koncert v kostele v městečku Dobbiaco. 

Na koncert jsme se těšili. Byl nádherný, všechny sbory zpívaly moc hezky, a pro nás to byl vrchol festivalu. Jediným překvapením byl zákaz tleskání mezi skladbami, což se ukázalo být dost nepraktické. Sedět jako pěna v tvrdých a vrzajících lavicích, bát se smrknout, zakašlat... když nějaký sbor skončil a bylo povoleno mu  zatleskat, to byla úleva! 

V neděli nás čekal návrat domů. Ale ještě předtím jsme se rozloučili s okolím hotelu. Prošli jsme se a naposledy si vtiskli do paměti nádhernou přírodu, v níž jsme mohli pět dní být. Hudbu, co kolem nás a v nás zněla. Přátelství a sílu vzájemného souznění... ach, Pusterie, Pusterie...

Několik fotek  jsem si půjčila od mých gaudiáckých kamarádů, a já jim děkuji.