Někdy se vám to všechno tak nějak nahrne. Divnej den prostě.

Venku hnusně, v práci moc práce, ráno tma jak v pytli, večer tma jak v pytli. Leden stojí všeobecně za houby, a to máme před sebou ještě únor.

Abych si to nějak vylepšila, zavítala jsem do supermarketu, že si dopřeju. Měla jsem na mysli něco nezdravýho; takovou nějakou uzeninu s červenou solí anebo ještě líp slaninu anglickou, ta mi vždycky pomůže. Sice budu mít potom výčitky, hlavně když se mrknu do zrcadla, ale co už.

Tak jsem se propletla až k pultu, kde tyhle nezdravé záležitosti mají. Přede mnou stály dvě paní a za pultem taky dvě. A jeden chlapík, co měl spoustu různého kování a cvočků v uších a byl to takový snědý týpek od pohledu. Ty dvě paní za pultem pamatovaly nejen komunisty, ale i fašisty a možná i první republiku. Zdá se, že supermarketům došly mladý síly a povolala do svých řad kdekoho.

První zákaznice si poručila juniora v celku. Jedna ze stařenek se chopila úkolu a byla to pro ni očividně výzva, jak se vzápětí ukázalo. Po těžké chvíli se jí třaslavou ručkou povedlo zakrojit a upižlat potřebný kus a přenesla ho na váhu, aniž ho cestou ztratila. A zde se ukázaly ty generační problémy. Paní neuměla kódy, ty evidentně za první republiky znát nemusela. Ani snědý chlapík co se chystal vedle váhy uříznout druhé zákaznici kus točeňáku, jí nebyl schopný poradit. Leč ta třetí obsluha, ta byla v obraze, ta tajemství kódů zmákla. Asi to byla vedoucí téhle směny. Skládala pomaličku kolečka salámu do regálu a koukala kolegyni přes rameno.  Spolu to nějak daly dohromady a zákaznice se mohla s juniorem odebrat do víru supermarketu.

Na řadě byl snědý chlapík. Na ruce si navlékl rukavice – výborně -  vytáhl kusanec  točeňáku a bravurně odfikl požadovaný kus. Vylovil sáček a zde se projevila zrada točeňáku. Chlapík ho musel tak trochu stočit, aby se mu vlezl do úzkého pytlíkového prostoru, což se po několika vypjatých pokusech zdařilo.  Uf…přešel k váze a my ostatní s napětím pozorovali, jak se on vypořádá s kódy. No zkrátím to. Taky je asi nikdy předtím nepotřeboval.

  „Je to 5564,“ poradila znalkyně kódů.  Koukala mu přes rameno, jak se chlapec snaží. Sundal si rukavice, aby mu to líp šlo.

  „Máš to špatně, 5564 ti povidám,“ ztrácela trpělivost poradkyně a my přihlížející taky. Pro chlapíka byly evidentně tajemstvím nejen kódy, ale i čísla jako taková.

  „Zase blbě, ukaž,“ nevydržela to a namačkala čísla za něj.  Mohli jsme si oddechnout, ale nebylo nám dopřáno. Než se kódy podařilo zvládnout, rozhodl se točeňák, že opustí stísněný prostor v pytlíku a vyklouzl na pult. Chlapík ho umístil zpátky a plácnul na pytlík cenovku.

  „Já ho nechci, vy jste na něj sahal bez rukavic, uřízněte mi jinej,“ kategoricky oznámila zákaznice. Všem zatrnulo. Krista, všechno zase znovu…

Nevydržela jsem napětí a šla si koupit banány. Nějak mě přešla chuť na slaninu a bylo mi v zimní bundě vedro skoro jako těm třem chudákům za pultem.

Těšila jsem se, jak s sebou plácnu v příměstském autobusu a usnu jako obvykle. Leč ani to mi nebylo dopřáno. Autobus se dostavil na zastávku na poslední chvíli a jeho příjezd byl jiný než obvykle. Takový rozšafný, pomalý…něco bylo jinak. Vlezla jsem do jeho útrob a koukám, za volantem neznámý řidič, zato však na prvním sedadle hned u řidiče chlapík, co nás vozí dost často a co je s ním i docela legrace.

   „Co to, co to? Vy jste pasažér?“ optala jsem se.

  „Nene, já jsem dozor,“ culil se řidič neřidící.

Vyrazili jsme. Vyrazili je ten správný výraz pro náš start ze zastávky. Pochopila jsem, že oka nezamhouřím. Jízda to byla divoká a nebezpečná. Byli mezi námi tací, co to nerozdejchali a autobus opouštěli předčasně i na zastávkách mezi poli, co jsou na znamení. Chápala jsem je. Už v Sedleci je to vo hubu a tam jsme jednu ze zatáček jeli natřikrát. Čekaly nás ještě serpentýny, vedoucí do naší obce, co jsou skoro jako v Alpách, jen nejsou tak udržované. Vzhledem k tomu, že zde sedím a píšu, je evidentní, že jsem přežila…

Druhý den ráno jsem vlezla do autobusu a hle – na místě řidiče seděl včerejší dozor.

  „To bylo včera, co?“ pravil.

  „No strašný, byla jsem z toho celá zpocená.“

  „A co teprve já, já vůbec nevím, co bych jako dělal, kdyby byl průser.“

Pak mě ujistil, že tenhle „řidič“ jezdit na naší trase rozhodně nebude.  Sedla jsem si spokojeně a usnula. V kabelce jsem měla banán ze včerejška a zdálo se mi o slanině.