Kozel… pardon... Zajíc zahradníkem

Ve svém prvním manželství jsem byla cele zahradníkem já. V manželství druhém s panem Zajícem je to kapku jinak.

Můj první manžel se nikdy moc nepřetrhl. Když jsme se stali vlastníky baráčku skoro nejstaršího ve vsi a zahrady k němu příslušející, bylo zcela na mně, jak si s ní poradím. Léta neviděla chuděrka motyčku, natož pak rýč, nebo dokonce sekačku!

Vykasala jsem si rukávy, plivla do dlaní a jala se ji kultivovat. Zápas to byl heroický a zahrada mě udržovala ve skvělé kondici. Jakživ jsem neměla takové svaly a takové mozoly!

Moje váha tělesná byla tehdy podstatně nižší než dnes, a to se projevilo především při práci s rýčem. Poskakovala jsem na něm do úmoru, abych ho zaryla patřičně hluboko a stvořila záhony. Můj metrákový manžel mezitím přemýšlel, jak zabydlet náš neobyvatelný baráček. Měl na sobě sice montérky, ale to neznamenalo, že by něco dělal. Měl na to lidi. Měl Pepu Veverku; zedníka, co uměl všechno. Manžel mu dělal políra a radil.

Na závěr tohoto úvodu musím poznamenat, že to mělo jednu velkou výhodu. Nikdo mi do mojí zahrady nekecal, co jsem si udělala, to tam bylo. A taky jsem tu první moji zahradnickou sezónu měla úplně největší pěstitelské úspěchy široko daleko po celém Středočeském kraji, neboť není nad to, když zahrada leží léta ladem, a pak se může po těch promarněných rocích předvést!

Jenže čas plyne a dnes mám jiného manžela. Pana Zajíce. Velkého zahradníka. Zahradou vládne on a nenechá mě sáhnout na rýč ani na sekačku. Jedinou mojí činností je boj s plevelem, to je pro zahradníka Zajíce práce potupná, nehodná jeho invence.

Od té doby je zahrada tak trochu jiná, než bych si já přála, ale co; stejně jako pes, má mít asi i ona jen jednoho pána. Už nemusím poskakovat na rýči, pan Zajíc se svou velkou váhou snadno rýč zadupne a je to. Ono se mu to taky ryje, když jsem mu ty záhony kdysi stvořila, žejo.

Letos jsem se rozhodla, že zkusím pěstovat rajčata nejen na záhonech, ale i v nádobách. Kochala jsem se na internetu krásnými obrázky a nejvíc se mi líbilo, že bych nemusela svádět boj s plevelem a jen tak bych si odskočila z kuchyně před baráček a utrhla si rajčátko přímo pod kuchyňským oknem.

Jednoho jarního večera jsem dala k dobru svou pěstitelskou ideu. Pan Zajíc trochu zrudl, nasadil dost přísný výraz a prohlásil kategoricky, že NE. Žádný zatracený rajčata u baráku nebudou, tam je místo jen pro čistočistou krásu v podobě petúnií, pelargónií a pnout kolem baráčku se můžou tak akorát černooké zuzany. A bylo po mých pěstitelských snech. Marně jsem ukazovala obrázky, jak to může být pěkné, nebylo mi dovoleno hyzdit zahradnické plány mého manžela.

Jediné, co jsem letos bez povolení udělala, bylo natažení fólie mezi rajčaty a okurkami na záhonu. Ne že bych byla pochválená, to ne, ale i  zahradník takového formátu, jakým je můj manžel, ocenil, že to vypadá docela dobře, a že mě to ušetří pletí týden co týden furt dokola po celou sezónu.

Jenže! Moje milá zahrada si pamatovala, jak jsem ji přivedla k životu! Mezi petúniemi se objevilo – podržte se – rajče. Rajčátko si tam klidně u domu rostlo jakoby nic. Pan Zajíc ho vytáhl a přesadil k větším sourozencům na záhon, kde se uvolnilo místo po jednom ulomeném exempláři.

Zahrada si řekla, že to teda ne a než jsme se nadáli, rostlo na tom samém místě druhé rajče. A to už pan Zajíc nechal na místě; ne že by pro rajče mezi kytkama měl pochopení, ale protože na záhonu už nebylo místo. Tohle rajče by mu kazilo estetický dokonalý zákryt záhonových rajčat.

No a tak nám pod kuchyňským oknem roste jako sám voják v poli jedno rajče. Vůbec to nevypadá špatně!

Příští rok se nebudu se svým záměrem doma svěřovat a prostě si pár rajčátek zasadím do nádob u domu.

Pro podezíravé čtenáře mám jednu poznámku. Já za to fakt nemůžu, ani já nevím, jak se to přihodilo a jak se ocitla dvě rajčátka mezi petúniemi. I zahrada má svoje tajemství, i ona si žije svým životem a občas nám předvede, že ji nemůžeme zcela ovládnout. A to je v pořádku.